Na diskuzním fóru na téma Média a moc, které se konalo 2. března 2017 v Evropském domě, jsem zareagoval na názor, že se lidé, kteří pracují v mainstreamových médiích, názorově poměrně málo liší, ačkoli jsou činní pro různé stanice, novinové či internetové tituly a dokonce i přesto, že pocházejí z různých zemí. Tvoří tak skupinu lidí, kteří si velmi dobře rozumí mezi sebou, ale o to méně s vlastními společnostmi.
Když se pokusíme tento jev vysvětlit, tak zjistíme, že se jedná o profesní skupinu lidí, jejichž původní společenskou úlohou bylo informovat o tom, co se ve společnosti a ve světě vůbec děje. Oni si však přisvojují další funkce, a sice hodnotit to, co se odehrává, a určovat, co je správné; tedy vlastně i to, jak by ostatní měli myslet a co by měli dělat.
Vzniká tak jakási „morální internacionála“, která zaujímá pozice zčásti vyklizené církví. Mnozí pracovníci v médiích se tak snaží převzít roli a moc, kterou měli dříve kněží. Oni to chtějí být, kdo společnosti říká, co je správné, oni definují desetaro přikázání, určují, kdo je kacíř, a prodávají odpustky. Oni sami jsou samozřejmě nedotknutelní. A nejenom to. Očekávájí od společnosti odměnu a uznání.
Tento jev popsal již před několika desítkami let německý sociolog Helmut Schelsky ve své knize „Pracovat mají ostatní“. Hovoří v ní o elitách, které zbytek společnosti poučují, plánují a ovládají. Objem a kvalitu svého výkonu si stejně jako přiměřenou odměnu určují samy. Skutečnou práci však dělají „ti ostatní“. Zdá se mi, že si to většinová společnost pomalu přestává nechat líbit.