Neviditelný pes

FEJETON: Za dalších pětadvacet let

16.2.2017

Tak dlouho je někdo průkopník, až je z něho pamětník. Ve věci internetu to šlo hodně rychle, na dnešek připomínáme pětadvacáté výročí, že to ale uteklo!

S tím pamětníkováním... Na něm je mimo jiné zajímavé i to, že si člověk připomíná spíš útrapy než radosti. Měl bych si vybavit pocit radosti, tu jsem zcela určitě měl, když se mi doma na obrazovce počítače otevřel svět sítě sítí. Otevřel mi ho Dan Dočekal, tak on je opravdový a nezpochybnitelný jak průkopník, tak i pamětník. Přišel tenkrát k nám, kdypak to bylo, no ovšem, ne úplně před pětadvaceti lety, ale pětadvacet let mínus nějaký ten pátek, a k mému počítači přidrátoval další stroj a že prý je to potřeba, protože ten další že si rozumí se sítí sítí, zkrátka že tam musí být a basta. Potíž byla v tom, že jsem měl svůj původní pracovní počítač vedle postele a na noc jsem ho vypínal, kdežto ten nový, internetový, měl být zapnutý pořád. Jeho větrák mi měl na věky věků hučet padesát centimetrů od polštáře, tedy od ucha.

Mimochodem, to je taky jeden takový aspekt pamětnictví. Tenkrát, když se dělo to, na co vzpomínáme, jsme jaksi vnímali, že tak to bude pořád, protože jiné to nemůže být.

Počítač hučící u postele přestěhován na záchod a tam setrval mnoho let, takže potíže nedělal, zato tehdejší telefonní linky! Bylo to spojení takzvané komutované, neboli vytáčené, bylo třeba se připojit, zařízení dělalo protivně veselý zvuk, něco jako pipali pipity píp, třikrát za sebou, naděje stoupala a pak to spadlo a muselo se znovu. Časem jsem získal pevnou linku, bylo třeba natáhnout drát z našeho domu přes ulici a po lampách veřejného osvětlení až do domu pár set metrů vzdáleného – to bylo moje přísně střežené tajemství, že Neviditelný pes běží po drátě, na který se dá na jednom místě při povyskočení dosáhnout.

To je všechno minulost s nádechem grotesky. A co budoucnost internetu? Vecpal se do mobilních telefonů, od nich přeskočil do hodinek a brousí si zuby na brejle. Než se nadějeme, zavrtá se do hlavy, nastane doba transhumanismu, bude mizet hranice mezi světem živým a neživým. Mě spíš ale zajímá, co se stane s jeho svobodou. O tu se bojím, když pozoruju, jak na něj vztahují svoje pařáty ochránci toho či onoho, aktivisté , bojovníci za práva a očišťovatelé, lidé jiskrného pohledu a růžových tváří zasahují s pomocí státu a ten jim rád vyhoví jednak proto, že se jich bojí, jednak proto, že mu pomáhají vytvářet dojem užitečnosti a prospěšnosti.

Ano, moc bych si přál, aby se na internet za pětadvacet let vzpomínalo jako na svobodný komunikační prostor. Takový byl, dnes ještě pořád je, ale už ve stínu všeničícího dobra. Ono to dobro internet nenávidí, protože je jen jedno, jasně dané, kdežto internet je pestrý a mnohoobrazný. Kéž by se dokázal ubránit, ale jak – to poradit nedovedu.

LN, 13.2.2017



zpět na článek