Nedávno jsem od naší známé slyšel, že se u nich ve škole učitelé bojí chodit do deváté třídy. Podrobnosti neznám, jen jsem vytušil, že je to rizikové pracoviště, možná nikoli jediné v našich školách. Co se tam odehrává, nevím, iluze si nedělám. Nezamýšlím ale nabízet další radu, jak si počínat; takových rad je spousta, některé od povolanějších, ne však vždy. Radíme rádi. Sám k radám povolán nejsem, ač jsem prožil život ve školství, ale vysokém, což je jiný svět, nikoli pubertální, i když také on má svoje problémy.
Spíš, jako senior, jsem se pokusil vybavit si dobu před mnoha lety, kdy jsme jako patnáctiletí byli také v deváté třídě, ale tehdejší jedenáctiletky. Přiznávám, že vzpomínání je zatíženo pověstným vzpomínkovým optimismem, kdy za našeho mládí bylo to či ono a mnohdy skoro všechno prostě lepší. Přesto se neubráním pocitu, že se přece jen cosi od mého mládí změnilo, v mentalitě, v chování mladých. Ne, není to povzdech, že jsme byli lepší, spíš jiní. I dnes jsou mnozí mladí dobří, a jiní ne. Ti ne právě dobří jsou však jiní, než byli nedobří našeho mládí. Bylo by to na delší úvahu. Teď však zpět na jedenáctiletku.
Vstupovali jsme tam vlastně ještě čtrnáctiletí, z osmé třídy školy základní, a první, co nás zarazilo, byl prostý fakt – vyučující nám vykali. Byli ještě absolventy předválečných gymnázií, vesměs klasických, kde to bylo zvykem. Přiznám se, že vykání nám zprvu připadalo zvláštní, na druhé straně nás nutilo k tomu, abychom se přinejmenším snažili chovat způsobem, který nám připadal odpovídající. Navíc jsme v dalším roce šli do tanečních, což mělo na nás, mladíky, rovněž nesporný vliv. Občas depresívní, protože jsme si tu a tam uvědomili, že náš exteriér není dokonalý a chování také není úplně vybroušené. Tedy podle toho, co jsme si každý pod dokonalostí představovali. Také počáteční období holení nebylo snadné, navíc v době, kdy to se žiletkami nebylo slavné, pokud se doma nenašly předválečné. Výsledkem bylo, že jsme se někdy podobali individuím, která právě vyšla z hospodské rvačky, a představme si, že této nevábné postavě někdo vyká. Pocity bývaly smíšené.
Přitom k nám však naši pedagogové přistupovali jako k dospělým, i když samozřejmě současně věděli svoje. Třeba to, že po zaznění zvonku, který končil vyučování, jsme vyrazili ze třídy jako splašené stádo, aktovky letěly do rohu chodby a my do školní jídelny, která nebyla moc velká. Tady platilo, kdo dřív přijde, a současně to byla nevypsaná soutěž mezi vyššími třídami, desátou a jedenáctou. My měli třídu v budově úplně nahoře, trasa do jídelny byla nejdelší, ale mívali jsme přesto dobré výsledky, tedy přední místa ve frontě. Ty závody vyučující tiše tolerovali, jen občas nás napomenuli, abychom v přízemí běželi opatrně, protože tam bývají děti ze tříd prvního stupně. Věděli jsme to, byl to slalom, ale nikdy se nic nestalo. I bez toho napomenutí jsme byli opatrní.
Jindy vstupovala v platnost nepsaná džentlmenská dohoda. Nedaleko školy totiž byla hospůdka, tuším třetí, ne-li čtvrté cenové skupiny, a byla v téže ulici, co náš vzdělávací ústav. Ve stejném směru mířila okna ředitelny, ale naštěstí v kritickém bodě, těsně před hospodou, se ulice trochu lomila, takže sem už vidět nebylo. Někdy, nepříliš často, počínaje tak desátou třídou, jsme sem někteří zašli cestou ze školy na pivo. Dodávám na jediné. Asi to případné mladé čtenáře rozesměje. Už si nepamatuji, jak to bylo s podáváním piva nezletilým, ale hostinský byl velkorysý muž, a také věděl, že opravdu zůstane u jedné sklenice.
Stávalo se však, že sem, rovněž výjimečně, zašel náš tělocvikář a zeměpisář v jedné osobě, pan profesor Vladimír Koudelka. Ano, pamětníci si možná vybaví – později trénoval Hanu Maškovou, sám v mládí aktivní krasobruslař. Tento muž, jenž se neskrýval sympatiemi k zemím na západ od nás, před válkou je coby sportovec opakovaně navštívil, míval také v době našeho mládí odvážné oblečení – kostkované sako, dodávám, že decentně, ale přece jen, polobotky podobné západoevropským, prostě dnes bychom řekli outfit neodpovídající rané době budování socialismu. Nejen proto patřil profesor Koudelka k našim nejoblíbenějším vyučujícím, a jemu se dostalo přezdívky Harry. Je snad jasné, proč.
Stávalo se, že když jsme seděli u svých půllitrů, vstoupil do výčepu Harry s týmž úmyslem, občerstvit se. Zatímco při setkání na ulici jsme zdálky zdravili, tady to bylo jiné. Pan profesor Koudelka vstoupil, zamířil k nálevnímu pultu – a nikoho neviděl. My jeho také ne. Zdravení odpadlo. Vzpomínám na to dodnes, jak se mezi námi vytvořila nevyřčená nepsaná dohoda. Fakt, že se ve škole neobjevila žádná stížnost na naše pivní zastávky, do hospod jsme nesměli, natož pak doslova na dohled od školy, byl pro nás dokladem férovosti. Ta se z naší strany projevovala tím jediným půllitrem. Harryho jsme měli velmi rádi a chovali jsme k němu respekt. Mimo jiné pro tuhle velkorysost. V hospodě to byl pro nás svým způsobem závan dospělosti, džentlmenství, které zavazovalo. Marně hledám vhodné vyjádření a napadá mne jen dost krkolomné – bylo to jakési podvědomé vědomí blížící se dospělosti. V každém případě se však naši učitelé nebáli vstoupit do třídy, včetně té nejvyšší, jedenácté.