Zhruba před deseti týdny jsem se v jednom ze svých kritických článků o Českém rozhlasu zmínil o Barboře Tachecí a vlastně jsem ji pochválil. Zaujala mě tím, jak ve svém rozhovoru vtipně a docela něžně rozebrala až do morku kostí Martina C. Putnu, který po některých otázkách namáhavě hledal, kudy kam. Tachecí byla už v té době na vlnách ČRo Plus někým, kdo se výrazně odlišoval od ostatních rozhlasových bojovnic za světový levicový liberalismus, kterým soukromě říkám „zuřivé moderátorky“. Proč zuřivé? Když se jim nelíbí odpověď na otázku, okamžitě skočí svému hostu do řeči a říkají tomu posouvání tématu dopředu. Tohle Tachecí naštěstí nedělá, na to je příliš dobrá profesionálka. Jenže když jsem onen původní článek psal, asi jsem dočista zapomněl na jedno ze starých českých přísloví, které se týká udělování pochval. Předkové nás totiž moudře učili nechválit dne před večerem.
Sledovat její další vývoj bylo svým způsobem zajímavé. Především situace, že by podobným stylem řádila v mozku dalšího zastánce údajných lidských práv souvisejících s převýchovou zatvrzelých konzervativců v politicky korektní ovečky, se už nikdy neopakovala. Dobře. Vedení redakce její schopnosti potřebuje a nepřeje si ji ztratit. Teď spekuluji. Předpokládám, že jí bylo, samozřejmě po odměřených dávkách, postupně udělováno příslušné politické školení.
Je celkem jasné, že výběr hosta k rozhovoru podléhá redakčnímu schválení. Takhle se to přece dělalo už za vlády komunismu. Také Tachecí začala být zjevně opatrnější. Asi za čtrnáct dní po události s vysokoškolským pedagogem Putnou si pozvala do svého pořadu výtvarníka Davida Černého, který se kdysi vyjadřoval dosti kriticky o českém vlasteneckém hnutí, takže byl zřejmě pro šéfy stanice bez závad.
I co se nestalo. Po úvodním oťukávání Černý najednou nečekaně uhnul a začal říkat o imigrantech takové věci, které se s názory vedení ČRo musely nutně rozcházet. Tachecí okamžitě reagovala svým laskavým způsobem: „Ale pane Černý, zkuste alespoň jednou odpovědět na moji otázku... teď mě musíte zachránit... vždyť mě vyhodí.“ Ano, přesně tohle šlo do éteru. Bezděčné a o to poutavější svědectví o probíhající převýchově zkušené moderátorky.
S lidmi se dějí podivné věci. Opět jsem si vzpomněl na jednoho bývalého hudebního kritika, který se stal na stará kolena až tak zapáleným bolševikobijcem, že byl z našich veřejnoprávních rozhlasových vln v tichosti odstraněn. Ten člověk se ovšem svou publikační činností stále živí, vždyť kdo by dnes vyšel s ubohou penzí novináře. Uplynula nějaká doba a začal si s liberály a postmarxisty z EU docela dobře rozumět. A ta tam je jeho schopnost rozlišovat. No, byl to jen kritik, budiž mu jeho příležitostné novinové sloupky lehké.
Netrvalo to ani měsíc, a Barbora Tachecí už plus mínus spolehlivě a bez velkých excesů slouží svým zaměstnavatelům. A vkládá do toho vedle svého umění komunikovat zcela odevzdaně i celou svou pověst žurnalistky. Ostatně žádný div, máme přece další starou lidovou moudrost. Kouzelné je, že to naši předkové uměli shrnout pádně do jediné krátké věty. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Na tomto místě musím připojit post scriptum. Abych zavřel zobák všem možným námitkářům, tak místopřísežně prohlašuji, že všechny své články uveřejňuji bez nároku na honorář. Mohu si to dovolit, protože jsem finančně zajištěn. Živí mě totiž mé děti, a mezi nimi také Pták Rosomák.