Před 48 lety se krátce po poledni na Václavském náměstí polil hořlavinou a následně zapálil student Karlovy university. Pro jedny nesmysl, pro jiné pak doklad nejvyšší možné lidské oběti.
Jeho čin je v jistém pohledu hodnocen jako protest proti okupaci naší země vojsky Varšavského paktu. Tuto tezi posléze přijala i nastupující normalizační klika a po celou dobu svého panování dělala vše možné jen proto, aby se něj zapomnělo. Dokonce byla schopna znesvětit ostatky jejich exhumací na Olšanských hřbitovech, spálením a opětovným uložením do země ve Všetatech.
Janův čin byl však nebyl obyčejnou sebevraždou, nějakým nepromyšleným činem, pohrdáním životem ve smyslu Ivana Karamazova „vrácením vstupenky“. Šlo spíše o sebeobětování, jakýsi výkřik v době, kdy se původní národní semknutí v srpnu roku 1968 začalo rozvolňovat, kdy se z jasných poloh oni a my začalo tvořit jakési bezčasí, příšeří, kdy nastal čas kompromisů, pokleknutí před vrchností, která nutně potřebovala místo hrdých a svébytných jedinců šedou „pracující masu“, tak snadno ovladatelnou padajícími drobečky z jejich stolu.
Právě doba nastávajících kompromisů, nazvaná zvrhle normalizace, byla pro Jana Palacha výzvou, aby na ni upozornil činem, který společností zatřese a vrátí ji tam, kde jedině může pokračovat ve svém vývoji správným směrem. Zvolil sebe jako oběť. Po kratičkém vzedmutí v době od jeho činu po veřejnou demonstraci odporu proti okupační zvůli při jeho pohřbu upadl národ do mravní letargie a ztráty paměti.
Muselo uplynout 20 let onoho bezčasí, doby, kdy se nic nedělo a kdy byl národ morálně dnes a denně znásilňován, nucen k oné schizofrenii vnitřního a vnějšího postoje. Poté však právě čin Jana Palacha vyvolal u mladé generace potřebu se vůči tomuto morálním marasmu vymezit. V jistém smyslu následovat jeho oběť tím, že se půjdou nechat dobrovolně zmlátit na Václavské náměstí zfanatizovanou mocí v době tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Paradoxně až po dvaceti letech se smysl jeho sebeoběti objevil v plné síle a znamenal počátek konce doby nesvobody.
Má jeho čin ještě nějaké poselství pro dnešek? Dnešní doba, jakkoli klopotná a plná paradoxů a nejistot, je dobou svobodného myšlení, svobodného projevu, dobou, kdy je možné svobodně dělat to, co člověk považuje pro svůj život za podstatné. I dnes jsou však situace, kdy by člověk měl jasně rozeznávat onu pomyslnou čáru, kterou by nikdy a za žádných okolností neměl překročit, kde na něj čeká kluzký svah, z něhož - jak známo - není cesty zpět do původní rovnováhy. Kdy by měl více než kdy jindy se často ptát svého svědomí, onoho prostoru, kde lze vést ten nejupřímnější dialog s Bohem či něčím, čeho si cením, jestli to, co konám, je správné či nikoli. Jestli mi na tom druhém záleží více, než na sobě samém, což je podstatou lásky a v konečném důsledku smyslem naší efemérní přítomnosti zde na světě.
V tomto pojetí je Janova oběť nezapomenutelná a universální. Je na každém z nás, jak ji pochopí a co si z ní vezme pro sebe.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora