Prožil jsem v poslední době několik zážitků, se kterými bych se rád svěřil. Ten první je z oboru.
Dostal jsem od své odborné lékařky dva elektronické recepty místo obvyklých tištěných poštou. Hle, řekl jsem si, konečně jakýsi pokrok v elektronizaci zdravotnictví, ale pak jsem si uvědomil, že vůbec nevím, co si s nimi počít. Koukaly na mne z notebooku uloženy a otevřeny v PDF. Naštěstí je tu internetová informační služba, poté, co jsem si napsal kýžený termín, dostalo se mi bohatého poučení, co je elektronický recept, co musí učinit lékař, aby si je mohl psát (je toho hodně), co SÚKL a jeho centrální úložiště (vyrozuměl jsem, že tam každý recept dostane svůj kód, dle kterého jej lze vyhledat , na receptech jej opravdu objevil), leč co si má počít pacient, ani nejmenší zmínka.
Je mi jasné, že je musím nějak do lékárny přinést, asi nestačí zavolat kód receptů, aby si je v úložišti našli, ač by to určitě šlo. Zkusil jsem je otevřít v tabletu, ale zjistil jsem, že tam nemám Adobe Reader, ťuknu na obchod Play, nelze, mám zakázaná data na pozadí, nabídnou návod, posléze zjistím, že nemám zakázaného nic, tak ťuknu znova, a všechno se opakuje.
Snad to přečtou i z mobilu, říkám si, Adobe instalován bleskově bez potíží, oba recepty uloženy. Prima, říkám si, teď ještě zjistit, jestli má lékárna e-recepty přijímá. Odpověď na obrazovce kladná. Ale asi nemají wifi, říkám si, já nemám v mobilu data, tak co s tím? Konečně se odhodlám do lékárny zavolat. - Já s tím nemám zkušenosti, praví vlídný hlas, zavolám kolegu. -
Kolega se ozve za chvíli, vylíčím mu své problémy.
- Pane, musíte si je vytisknout!-
Pacient je povinen mít tiskárnu. Tu nemám, přepošlu mail dceři, přílohy vytiskne a vyzvedne mi léky v lékárně. Pro mne šťastný konec, ale znám teď spoustu lidí v mém věku, pro které by vznikl neřešitelný problém.
Druhý zážitek má původ v chytré síti O2 (znáte z reklamy) .Najednou mi přicházely SMS zprávy urgující nezaplacené účty, zpočátku jsem je pomíjel, zejména když jsem pět minut předtím dostal zprávu, že všechny platby mám uhrazené. Když tok upomínek neustával, šel jsem si postěžovat do jedné prodejny. - To asi někdo z rodiny si na vaše číslo zařídil smlouvu, - pravila paní. Zeptal jsem se jinde a zjistil, že to dělá automat a že se s tím nedá nic dělat.
Pilně jsem mazal, až jednou mi přišla další upomínka, ale tentokrát i s číslem pevné linky, evidentně ze západních Čech. Nezdálo se mi vhodné volat cizímu člověku, a tak jsem to ukázal v prodejně. - Já to vyřídím, - pravil ochotný mladík a číslo si napsal.
Co byste řekli? Že se na to vykašlal? Nějaký čas jsem měl pokoj, ale pak jsem si musel zase zvyknout, je to vždycky stejná částka. Najednou to ustalo, byl jsem rád, je to obtěžování.
Pointa příběhu : Mám ještě jeden mobil s předplacenou kartou od O2, výhradně pro přijímání potvrzujících SMS. Nikdo mi na to číslo nevolá, protože ho nikdo nezná, ani já z něj nevolám.
Včera mi přišla upomínka na dobře známou částku. Řekněte mi, jak to ten chytrý automat zařídil? To jsou paradoxy, co?