Šestý leden přede mne postavil dilema: tak dlouho kdekomu připomínám, že je čtyřicáté výročí Charty 77, až se mi to vymstilo: okupují mě různá média, abych k tomu slavnému výročí něco řekla, až mám pocit, že jsem snad už řekla všechno, co vím... A teď že bych sama to výročí nepřipomněla? Podívala jsem se z okna a na římse ležela tlustá sněhová peřina. Zmocnil se mě děs: musím jít do rozhlasu, ale sníh na ulici určitě nebude uklizený, a tak zas budu tápavě postupovat krok za krokem a bát se, abych neupadla. To je tím, pomyslela jsem si vztekle, že uklízí město a to má vyčleněné peníze, aby mi zaplatilo případné odškodnění za zlomenou nohu nebo něco podobného.
Ale zároveň se mi bílá ulice trošku líbí – a taky mi připomíná jeden večer asi tak ze začátku osmdesátých let, který se sněhem souvisí tak úzce, jak jen lze. Seděli jsme u nás doma, bylo nás šest nebo sedm, popíjeli jsme víno a povídali jsme si o zajímavých věcech. Rozhovor byl periodicky přerušovaný tím, že někdo vstal, přistoupil k oknu a teskně řekl: „Padá...“ Sníh, samozřejmě. Byli jsme totiž všichni domovníci – tedy uklízeli jsme schodiště, chodby a taky chodníky přidělených domů, protože Obvodní podnik bytového hospodářství patřil k nemnoha institucím, které byly ochotny za věru nevalnou mzdu zaměstnávat občany druhé kategorie. Mohli jsme si za to samozřejmě sami, mohli jsme přece držet hubu a krok a klidně dělat práci, která by odpovídala našemu vzdělání a schopnostem, nemuseli jsme přece nic podepisovat, stačilo by zdobit okna, chodit do prvomájového průvodu a na schůzích zvedat ruku... Ale my ne, my jsme měli vlastní hlavu.
Sníh padal a padal a každý z nás dobře věděl, že do sedmi hodin ráno musí mít „své“ chodníky uklizené, jinak na něj přijde „šedý mor“, jak se říkalo jakési pořádkové službě, a napaří nám pokutu. A kdyby si nedej Bůh někdo zlomil nohu, na to radši ani nemyslet. A tak jsme se radši bavili o něčem zajímavějším, jen to slovo „Padá...“ znělo čím dál tesklivěji. Do pokoje vkročila moje asi desetiletá dcera s mladším bratrem v závěsu. „Napsali jsme báseň,“ pravila. A protože tam seděli nejméně dva básníci, v tehdejší době bez šance proniknout do oficiálního tisku, byla její věta přijata všeobecným veselím. „Pověz nám ji!“ Pověděla: „Padá snížek bílý, / domovníci šílí. / Snížek už se kupí, / domovníci úpí.“ A mladší bratr doplnil poslední sloku: „Ještě trochu snížku, / už si házej smyčku.“
Tvorbu mladší generace odměnil zasloužený aplaus, jen jeden z básníků výhrůžně prohlásil: „Jestli si myslíte, že k tomu oknu přestaneme chodit, tak se moc pletete!“ A když děti odešly vymýšlet něco dalšího, řekl mi ponuře: „Vidíš, a to chudinky ještě nevědí, že to jednou taky dotáhnou akorát tak na domovníky.“ Domovnice Jarmilka namítla: „A nezdá se ti, že je lepší bejt básníkem než policajtem?“ To jsme ještě nemohli vědět, že se ani ne za deset let promění svět.
LN, 6.1.2017