„Zlatý komunisti!“ Takové a podobné výkřiky byly ještě před pár lety nevítané, ale dnes se stávají součástí běžné diskuze. Bohužel neexistují jednoznačná konsistentní data, která by nám umožnila vidět v časových řadách, jak se pohled veřejnosti na předlistopadový pohled vyvíjí. Nicméně z útržkových informací lze soudit, že přibývá těch, kdo současný politicko-ekonomický režim hodnotí jako horší než ten předlistopadový, a že tento trend existuje minimálně od roku 2005.
Když vedete pravidelné besedy a debaty, všimnete si ještě další změny. Přibližně před 10 lety adorovali husákovský režim především staří lidé, kteří s ním byli emotivně výrazně spjati. Dnes se s postojem ve prospěch ancien regíme setkáte často u drobných řemeslníků, tedy v té společenské vrstvě, která by měla být nejsilnější oporou kapitalismu. Proti starému socialismu naopak velmi často horlí státem placení vzdělanci a umělci, z nichž mnozí jsou ti stejní, kteří před lety oddaně pracovali pro normalizační režim. A nejde o přechodný trend. Agentura STEM už v roce 2013 konstatovala, že sympatií k předlistopadovému režimu přibývá zejména mezi pravicově orientovanými voliči.
O životní úrovni to není
V takové situaci máme dvě možnosti. Buď můžeme dát průchod povýšenému karatelskému tónu, vybudit emoce a stěžovat si, že občané jsou natolik nekvalitní, že odmítají mít správné priority. Nebo se můžeme na celou situaci podívat analytickýma očima a položit si otázku, proč má nějaká významná skupina občanů pocit, že došlo ke snížení jejich životních šancí (připomínáme, že tou skupinou nejsou předlistopadoví straničtí funkcionáři). Otázku, kde se bere ten optický klam. A pokud se o optický klam nejedná, čím jsou životní šance omezovány.
Nepopíráme, že určitou roli může hrát zpětné idealizování něčeho, co se událo před mnoha lety. Mohou tak být vytvářeny legendy o technologické vyspělosti předlistopadového socialismu (které mají pravdivé jádro, nicméně jsou zpravidla dramaticky nadsazené), životní úrovni, vyspělosti zdravotnictví apod. Nicméně výzkum, který provedla agentura STEM v roce 2009, ukázal masivní převahu názoru, že v ekonomických a sociálních otázkách na tom byl socialistický režim mizerně. A v dalším dotazování v roce 2013, tedy za hospodářské krize, vystavili velmi podobné vysvědčení.
Po celkové ekonomicko-sociální úrovni se tedy nestýská. Stejně tak musíme zdůraznit, že nikdo nebo téměř nikdo neteskní po brutálním režimu 50. let. Lidé srovnávají současnost s posledními roky Husákova prezidentování.
Dělnictvo i Husák zradili Marxe
Už v roce 1964 napsal Herbert Marcuse, jeden z otců – zakladatelů současného kavárenského neomarxismu, že dělnická třída zklamala, ztratila zájem o revoluční ideály a osvojila si ideály buržoazní. Dělník nesní o světové revoluci, ale o hodné manželce, domku na předměstí a malém automobilu. Byl to dobrý postřeh.
A po letech můžeme konstatovat, že stejně zklamaly i východoevropské režimy. Minimálně od konce 60. let už fakticky neřešily vytvoření nového člověka, ale řešily, jak zajistit dělníkům životní úroveň a životní styl americké střední třídy padesátých let. V tom můžeme vidět i jeden z klíčů k pochopení jejich rozpadu. Celkové cíle režimů nešly dohromady s ekonomickým systémem vhodným spíše pro potřeby obrovského převýchovného tábora.
Navíc, pokud lidé vzpomínají na husákovské doby v dobrém, nevzpomínají v dobrém na všechny aspekty tehdejšího režimu. Typická výpověď spíše říká, že některé aspekty současnosti jsou natolik nesnesitelné, že překonávají chyby režimu předchozího (nemožnost podnikat, nemožnost cestovat, nedostatek zboží apod.).
Práce, rodina, národ
Co tedy vzbuzuje takovou nespokojenost? V posledním roce to jsou nejspíš otázky imigrace a národní bezpečnosti, ale k tomu zatím nemáme jednoznačná data. Příslušná data navíc chybí i ve starších výzkumech, protože sociology jednoduše nenapadlo se na takové věci ptát. Nicméně u toho dosud nejsofistikovanějšího, který provedl STEM v roce 2009, si můžeme povšimnout, že i ti, kdo hodnotí polistopadové uspořádání jako lepší a přinášející vyšší kvalitu života, se dívají velmi negativně na otázky související s morálkou a bezpečností. To podle všeho ukazuje k rozpadu hodnotového systému, což lze rozdělit do několika položek.
Práce jako hodnota. Ve vzpomínkách jsou doby, kdy práce byla pokládána za něco tak posvátného, že nemít formální zaměstnání bylo dokonce trestným činem. Samozřejmě, výjimek bylo nespočet, ale všechny je lze v zásadě označit za poruchy. To je něco úplně jiného než systém, který oficiálně prohlašuje, že „diskriminovaní“ nemusí pracovat, kde lidé na dávkách jsou bohatší než pracující a kdy se lidem z fabrik vysmívají aktivisté z neziskovek placení z jejich daní.
Rodina. V paměti jsou ještě časy, kdy bylo naprosto samozřejmé, že se muž po vojně ožení, bude mít děti a mladá rodina dostane nejlepší podporu, jaké je chudý socialistický stát schopen. Alternativní formy soužití byly tolerovány, ale nikoliv podporovány, a už vůbec ne preferovány. Je možné někomu vyčítat, že to pokládá za lepší stav než dnes?
Národ. Národní hrdost, připomínání velkých etap českých dějin – to převzali komunisté ještě z masarykovské republiky a udržovali při životě. Ostatně, národní cítění je jednou z nutných podmínek, aby se lidé cítili ve své zemi doma a bezpečně. V listopadu 89 nikoho ani ve snu nenapadlo, že by české vlastenectví mělo být nahrazováno globálním cítěním a multikulturalismem.
Soukromí. „Za komunistů jsem mohl odjet na chatu. Tam jsem měl své přátele a tam to byl můj svět. Nikomu nebylo nic do toho, co tam dělám. Ani komunistické straně,“ řekl mi nedávno jeden známý. Rozhodně nebylo původním úmyslem komunistického režimu vytvořit takovou soukromou zónu. Ale došlo k tomu, byť spíš shodou náhod a okolností. V každém případě to kontrastuje se snahou současného režimu detailně regulovat všechny oblasti lidského života.
Zkáza začala Špidlou
Kdyby se národ skládal ze samých analytiků, věděli by lidé, že onen zlom směrem k likvidaci tradičních hodnot se neodehrál v roce 89, ale až někdy přibližně o 10 let později. Klíčovým milníkem bylo jmenování Vladimíra Špidly ministrem sociálních věcí. Jenže žádný národ se z analytiků neskládá a paměť je nepřesná. Navíc orientaci komplikuje skutečnost, že profesionální bojovníci proti tradičním hodnotám se vesměs pohybovali v blízkosti Václava Havla a byli tudíž aktivní již od listopadu 89.
V každém případě je dobré vystříhat se karatelského tónu. Obyvatelům České republiky nechybí marxistický socialismus. Chybí jim stát, který bude respektovat jejich základní přirozené cítění.
Publikováno v newsletteru Institutu Václava Klause