O svých prezidentských snech jsem se už na těchto stránkách zmínil, ale zdají se mi podobné, ač ze zcela soukromého života.
Často se ocitám zpět v Plzni, většinou ve večerních hodinách, místo normálních tramvají jezdí jakési plošiny s několika křesly nebo jakési malé staré automobily na kolejích, do kterých se nikdo nevejde. Chci zavolat Věře, že přijdu domů pozdě, ale místo mobilu vyndám z kapsy podivuhodný předmět, tu hrací strojek, tu jakousi miniaturu Big Benu, ale ze žádného nelze pochopitelně volat. Z takových snů se rád probouzím.
Jiné jsou naopak příjemné, třeba se točí můj film, všichni, kteří by v životě neplýtvali na mne jediným pohledem, se se mnou srdečně baví. Takový sen bych i rád prodloužil, ale budík je nemilosrdný.
Ale můj poslední sen byl z jiného ranečku. Vrátili jsme se s Věrou do naší milované obce Kornatice na Rokycansku, kde máme dřevěnou chatku (mimochodem, ze zapšklé komunistické obce udělal pan starosta Schuster v loňském roce vesnici roku, to ovšem nebyl sen,ale skutečný zážitek), přijížděli jsme na začátek obce, kde nás vítal transparent – Za vlčí lidská práva – po chvilce další – Vlk, nejlepší přítel člověka – a před zrekonstruovanou hospodou byla tabule zvoucí na konferenci rovněž Za vlčí lidská práva. Několik aktivistek rozdávalo pozvánky, a tak jsme zaparkovali, vešli do hospody, odmítli nabízený koktejl z pravé vlčí krve a usedli.
Za chvíli se na malém podiu objevilo několik půvabných aktivistek v trikách, kde Che Guevarru zastupovala milá a usměvavá vlčí tvář, jako poslední vyšla na podium ne tak půvabná starší dáma, přehlédla celkem zaplněný sál a spustila přednášku.
Nevycházel jsem z údivu. Vlk, ač je starší sourozenec našich domácích psích miláčků, je trvale obviňován z vražedných choutek, zatímco pomáhá v regulaci přemnožené srnčí zvěře, která okusem ničí mladé stromky a za ovčáky zbavuje stáda starých nebo nemocných ovcí a šetří tak lidem nepříjemnou práci.
A tak to šlo dál a dál, nakonec paní přednesla text petice na ochranu a podporu vlčí menšiny u nás. Protože vlk je největším přítelem a pomocníkem člověka, za kterého nemusí platit žádné poplatky obci, natožpak drahé služby veterinárních lékařů (vzpomněl jsem si na skutečně vynikajícího Jiřího Bartošku, jak láká důvěřivé na půjčky u jakési banky – jak ona se vlastně jmenuje?), mezitím paní dospěla ke konci, žádajíc o vládní podporu vlčích lidských práv jménem neziskové organizace, která se zde právě založila za předsednictví oné nepůvabné dámy.
Půvabné aktivistky ihned zahájily sbírku peněžních darů v její prospěch. Než k nám stačily dojít, probudil jsem se a řekl si, to byl ale nesmyslný sen. Ale pak mi došlo, že ne tak docela. O kolik uprchlíků se stará množství nestátních organizací, vystačujících si s dobročinností dovnitř neziskovky (omlouvám se všem, které se o ně starají v uprchlických táborech v zahraničí), kolik našich peněz se vyplýtvá na propagaci gayů a lesbiček, nemluvě o transsexuálech neuznávajících práva ostatních dam a pánů na soukromí ve veřejných toaletách (oč lepší výraz než záchodek), nebo jakým právem se ohánějí aktivisté nebo radikálové, když si zaberou neužívaný objekt na Žižkově a odmítají jej vyklidit, ač už má řádného majitele, který jej využije?
Kdyby někoho skutečně napadlo založit nestátní organizaci na podporu menšiny vlků, nedivil bych se, kdyby se to podařilo - vždyť která menšina u nás může být ještě menší, není-liž pravda?
A pak jsem si k snídani pustil TV 24, abych zjistil, jak se liší počasí od pohledu z okna, pak jsem s údivem v textových řádcích zjistil, že – Trump podle nabídl ministerstvo vnitra kongresmanovi Ryanovi -....... příjmení jsem nedokoukal, zaujala mne totiž až neuvěřitelná podlost nového prezidenta USA.
A to, milí čtenáři, nebyl sen, jen jsem se utvrdil v myšlenkách, za co vlastně platíme televizní poplatek. Třeba za podlost titulkářů?