Neviditelný pes

SPOLEČNOST: O politické korektnosti a nejen o ní

26.12.2016

Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Svět chce být klamán, nechť je tedy klamán (Demokritos, Petronius?)

Pojem politické korektnosti by si zasloužil být slovem roku 2016, byť to není výraz nový. Vynořil se poprvé při procesu Nejvyššího soudu Spojených států v kauze Alexandra Chisholma, občana státu South Carolina versus State of Georgia v roce 1793. Soud řešil problém, za jakých podmínek může občan (soukromník) jednoho unijního státu zažalovat unijní stát druhý.

V procesu se soud také zabýval právním postavením občanů v demokratickém státě a stanovil, že přípitek (toast) na stát (Spojených států) místo na jeho lid není politicky korektní. V ústavní preambuli Spojených státům je zmíněn lid jako přirozená osoba (My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost ......) a nikoliv právnická osoba Spojené státy. V odůvodnění pak stojí, že: “... stát je sice nejšlechetnější lidské dílo, avšak člověk sám je nejšlechetnější dílo boží.“(1, 2)

Lidé měli tehdy, jak se zdá, jiné starosti, a proto se během věků měnila i nápln pojmu politická korektnost.

Politická korektnost se opět objevila jako politický bojový slogan v polovině osmdesátých let na University of California, kde liberální studenti odmítali povinné kurzy o západní civilizaci z pohledu „mrtvých bílých mužů“, čímž mínili zejména evropské osvícenské filozofy. Odmítali jednostranný eurocentrický výklad historie a žádali rozšíření učebního programu o ženské a mimoevropské autory. Vytvořili jazykový kodex (speech codex), který respektuje práva minorit.(3)

Cílem politické korektnosti je osvojení jazykové sensibility a ohleduplnosti, nedůvěry k názorovým stereotypům a tím i k zvýšení sociální kompetence. Jenoduše řečeno: ke kultivování vzorů chování. Jazykový kodex politické korektnosti odmítá způsoby vyjadřování a jednání, která diskriminují individua nebo společenské skupiny na základě etnického původu, pohlaví, příslušnosti k určité sociální vrstvě, tělesného nebo duševního postižení či sexuálních nákloností. Všímá si též stylu řeči, zejména verbálního napadání, ověřitelnosti a nezaujatosti zpráv, které předkládají anonymní autoři.

Jako snad každá idea nachází i politická korektnost své kritiky. Pervertování a ironizování původní náplně politické korektnosti je součástí ideologie konzervativních kruhů Spojených států, kde má svůj původ. Hlavním argumentem kritiků je, že politická korektnost je svěrací kazajkou svobody slova, že je to cenzura myšlení. Kritika politické korektnosti se v ironickém rouchu rozšiřuje globálně nedoloženými fake news, infikujíc často pod senzačními titulky sociální media. Duchem nepolíbenÍ čtenářI je s chutí konzumují a řetězově rozmnožují, mnohdy záměrně, mnohdy nevědouce, co činí. Málokdo se totiž pokouší vypátrat prameny oněch žurnalistických patvarů a mnohdy to není ani možné.

Desinformace je sofistikovaný program a novodobá politická zbran podávaná nezřídka zábavnou formou, na hony vzdálenou rigidní sovětské propagandě v minulosti. Český internet je jí zaplaven. Hoaxy jsou lehce stravitelné, nebudí podezření, protože jsou profesionálně formulovány vyškolenými státními propagandisty za účelem narušování veřejného mínění v konkurenčních politických a vojenských seskupeních. Jeden z jejich cílů, zaměřených na české prostředí, je vyvolávání pochybnosti o smyslu a praxi Evropské unie, což je v zemi českých politických krtků, uvažujících o vystoupení z Unie, vítaná strava. Aktuálně jsou podezříváni ruští hackeři z ovlivnování prezidentských voleb v USA.(4) Donald Trump jim to ostatně usnadňoval stylem své prezidentské kampaně. Diplomatická elegance jazyka se stává archaismem i v pražských hradních komnatách. Jedním z nejhorších prohřešků proti politické korektnosti je urážení žurnalistů a předstírání intelektuální nadřazenosti, což bývá nezřídka kamuflování vlastní nedostatečnosti. Pro pochopení tohoto diskuzního stylu poslouží pohled do biografie dotyčných politiků.

Kritici politické korektnosti jsou velmi pestrá společnost, která se se vydává za pravé demokraty tím, že přirovnává jazykový kodex politické korektnosti k newspeaku Orwelova románu „1984“. Kritici tvoří celou škálu politických názorů, počínaje masovým vrahem, norským teroristou Andersem Behringem Breivikem, který uvedl svůj manifest výzvou k boji proti politické korektnosti. Většina bojovníků proti multikulturalizmu a politické korektnosti jako Nizozemec Geert Wilders, Marine Le Pen nebo sympatizanti německé Pegidy a Alternativy für Deutschland (AfD) nejsou sice fyzičtí násilníci, ale v jejich jménu jsou vypalovány domy pro uprchlíky. U xenofoba Geerta Wilderse, bojujícího za omezení imigrace zejména muslimů, je pozoruhodné, že jeho matka je indonéského původu, ze země, kde podíl islámu tvoří takřka 90 %. Jeho žena je původem Maďarka.

I u nás v Česku máme v politických špičkách ohnivé protivníky politické korektnosti. Na sjezdu Alternativy für Deutschland (AfD) sklidil Václav Klaus bouřlivý potlesk za to, že se přiznal, že je opravdový fanoušek AfD, a doporučil odmítnout politickou korektnost. V jeho myšlenkových šlépějích kráčí i Klaus junior.

Máme naději, že česká politická scéna bude obohacena o novou realistickou stranu, která bude k velké radosti Václava Klause hlásnou troubou kritiků Bruselu. V jejím zakladateli, politologovi Petru Robejškovi, by měl dalšího epigona bojujícího proti politické korektnosti. S akademickou korektností to však Petr Robejšek nebral v roce 2003 tak vážně, když se podle Německé etické asociace dopustil plagiátorství, protože opisoval z cizího článku, aniž uvedl jako původního autora politologa Gregora Waltra z univerzity v Brémách.(5,6)

Také Miloš Zeman považuje politickou korektnost “... za největší zlo, které nás může potkat. Politická korektnost je jen zdvořilé synonymum pro lež.“ Jestliže je to jeho upřímné mínění, nechť nechá stáhnout z Pražského hradu prezidentskou vlajku, na která stojí „Pravda vítězí“.

Lež je fenomén univerzální, prolínající všemi kulturami. Někde víc a někde méně. V České republice mohou zastávat vysoké politické úřady usvědčení lháři. A.P. Čechov se vyjádřil, že “hniloba sžírá trávu, rez železo a lež duši“. Adolf Hitler byl opačného názoru, protože „vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu“. Karel Čapek byl přesvědčen o tom, že „Království lži není tam, kde se lže, ale kde se lhářství akceptuje.“ Byl obdařen jasnovidectvím?

Český občan to má s hradní politikou „ode zdi ke zdi“ velice těžké, zvláště když ještě nestrávil komunistický newspeak. Žijeme v době, kterou politikové nazývají postdemokratickou a postfaktickou, kdy pravda a lež nemají ostré kontury a slévají se v amorfní kaši.

Teze Václava Havla, že „pravda a láska zvítězí“ se stala pro část tohoto národa vděčnou anekdotou.

Antičtí vzdělanci Démokritos a Petronius měli asi pravdu: Svět chce být klamán, nechť je tedy klamán.

Poznámky:
1. Wikipedia: Causa Chisholm.v. State of Georgia
2. Meriam-Webser ́s Collegiate Dictionary : politicaly corect
3. Wikipedia: Politische korektheit
4. Stuttgarter Nachrichten: Obama kündigt Vergeltung an. Stuttgart 16. 12. 2016
5. Wikipedia: Petr Robejšek
6. Tomáš Němeček: Uklouznutí Petra Robejška, Respekt 24.11 2016

Václav Chyský


zpět na článek