Konečně jsem slyšel písničku Jarka Nohavici „Arab mi šahá na babu“, když jsem předtím četl a slyšel několik komentářů, ve kterých to písničkář docela schytal ze všech možných stran. (Kdo písničku nezná a neví o čem je řeč, najde ji na webu autora.)
Nejvíc to schytal asi za to, že v písničce je násilí a zloba vůči lidem „z jednoho pytle“. A je nebezpečí, že by to jednodušším povahám (šahal či nešahal, kdo rozsoudí to?) mohlo sloužit jako zdánlivé posvěcení reálně pekelných skutků vůči všem z toho pytle (jak už se mnohdy dělo a děje vůči lidem z jiných pytlů).
Dále je kritizován i za základní neznalosti: Barabové nejsou u nás Arabové, ale stavitelé tunelu Blanka. (Stavitelé tunelů v pásmu Gazy jsou palestinští barabové, ale říkají si jinak a šahají jinak a na jiné baby.)
A dále, že Ali Baba není ze Sýrie, ale z říše pohádek Tisíce a jedné noci, a vůbec, kdo je ze Sýrie, nemusí být automaticky Arab, stejně tak jako ten, kdo si šáhne.
Na to všechno autor při své tvorbě nepomyslel. Pes by od Jarka granulu nevzal – tolik chyb a prohřešků v jedné sloce písničky.
Pochvalné komentáře jsou možná taky, ale zatím jsem je neviděl (snad jen od těch, co si písničku politicky přivlastňují), a tak to chci trochu vyvážit. Myslím si, že to Jarek Nohavica schytal nezaslouženě, jeho písničky nejsou učebnicí ani programem nějaké strany ani návodem na cokoli. (Hledačům a cenzorům závadných slov a návodů v čemkoli dávám návod: Tam, kde je humor, vtip a nadhled, tam není to, co hledáte – táhněte jinam! Ke všem Belzebubům!)
Jeho písničky jsou zrcadlo – originální, svérázné zrcadlo, fungující spolehlivě desítky let, které za výsledný obraz, který je vidět (slyšet), může jen částečně – tím, že tu pravdu zakřiví do srandy, nadhledu i jadrné upřímnosti. A každá sranda něco stojí. V jeho písničkách se někdy bije a kleje a může se stát, že i textařské péro ujede, ale lidé se při nich smějí a jsou fascinováni trefnými nápady a přiléhavými slovními obraty i tím jeho veselým i smutným komediantstvím (jedinečným podáním), které písničku dotváří v jedinečný celek... To není publikum zvedající zaťaté pěsti a skřípající zuby – od toho jsou jiní zpěváci a jiné publikum – smrtelně vážné.
(Rád bych slyšel arabskou písničku o tom, že např. Slované jim šahají na děvčata – a ještě raději bych viděl reakci arabského publika, zda by byla stejná jako u lidí na Hukvaldech.)
Jarkovo publikum už zahrnuje dvě generace a je takové, jaké je už léta, a věřím, že ani on netouží, aby se změnilo a začal zpívat publiku jinému. Doba je taková, že balancujeme na hraně (nebo šlapeme kdoví po čem), a tak i písničky jsou takové, když nezavírají oči (autor nezavírá oči). A jen Ten, co se na to shora dívá, ví, kde už sranda končí a kde už šlapeme do ..., a ví i to, jak co Jarek myslel, co zažil a proč to musel napsat zrovna tak a ne jinak, zda se mu jenom hodila slovíčka do rýmu, nebo to mělo hlubší význam.
U psaného a mluveného slova se „vytrhává z kontextu“ a pak se autor dá krásně kritizovat. U zpívaného slova se vytrhne jedna písnička z tvorby nebo se text odtrhne od melodie a provedení a pojetí zpěváka nebo se vezme jen jedna sloka a taky se dá kouzlit, nasazovat psí hlava a házet do škatulek... No, pravdivé to moc není. Po ovoci (náladě publika) poznáte škatulku, kam písnička patří, ne z rozpitvaných textů a slovíček!
A soudit a házet Jarka do pytle k někomu jinému? Jako patriot si myslím a věřím, že Jarek je tak velký, že na něho ještě pytel (ani boudu) neušili. A někoho jemu rovného v žádném pytli (be in ) ani venku (be out) vidět není (a to je v pytli!).
A tak přeji nám všem, aby nezapytlovaný Jarek Nohavica ještě dlouho hrál a zpíval a my se u jeho písniček smáli – a mohli se smát!
Až budou všude používána pouze správná slovíčka – v písničkách, divadelních hrách, filmech, v pohádkách, projevech... až budou i ze staletých textů odstraněna slovíčka nesprávná – je to ještě kus cesty a mravenčí práce, ale výsledek bude stát za to: nastane „Ráj na papíře“ – prostý nerovností, nespráv(edl)ností, nadřazování, rozlišování a tím i prostý (papírové) nenávisti. Na Zemi bude zřízeno nějaké menší peklo pro používače špatných výrazů. A zbytek lidstva bude velká šťastná rodina pozitivních lidí. Jednu vadu to bude mít: smích i pláč budou na doporučení (nebo povel), protože smát se od srdce nebo od plic není to pravé ořechové, srdce ani plíce nemohou určovat, co je směšné (prospěšně směšné nebo i prospěšně nesměšné) – na to jsou už dneska jiné orgány. A každý jazykový útvar by pak v závěru obsahoval seznam „slovních alergenů“ (slov, která u citlivých osob mohou vyvolat nežádoucí pocity, představy, reakce a emoce) a každý by si mohl dopředu vybrat, zda to něco chce slyšet či číst. (Automatické opravovače by pak „nedovolené alergeny“ mohly automaticky mazat nebo nahrazovat nezávadnými ekvivalenty...) To je ale (rajská) hudba (i zpěv) budoucnosti – zpátky na Zem! (K té hrozné písničce.)
Ještě si dovolím malý rozbor sporné sloky oné písničky a troufalou spekulaci.
Je pravda, že písnička je v první fázi docela krutá, ale je cítit, že je to obrazně, a navíc „pes, který štěká, nekouše!“ a umění dlabat a zabíjet nepatří mezi naše běžné dovednosti. A tak případným chlípníkům, bez ohledu na rasu a vyznání, nehrozí ze strany autora a posluchačů ztráta zraku či života, ale klasicky: „Já teho hajzla musím zabít!“ znamená v ostravsko-valašském překladu: „Vylískat po hubě a nakopat do ...!“
V závěru sloky je navíc okamžik, kdy se připouští, že by autor mohl být sám zabitý – tím se staví na stranu ne těch, kteří se brání, ubližují a trestají (kdo a proti čemu má dneska právo se bránit, kromě povinnosti bránit se strachu a nenávisti?), ale těch, kterým je ubližováno, historicky zaslouženě nebo nezaslouženě, ale zato jako oběť pro nějakou dobrou budoucí věc.
Ale dejme tomu, že je to tak: Kritici (a pitevníci) by měli srdce plná soucitu a lásky k obětem válek a chudoby a obav z démona násilí a naplno by pracovali pro blaho těchto ubožáků a chránili je i před křivým slovem a paušalizujícím pohledem.
No a Jarek by byl plný strachu, zloby a nenávisti, rozum obalený xenofob(l)ií a nechal by ze sebe promlouvat ty nejnižší a nejprimitivnější pocity, které v nás dřímají a které slušný člověk drží na uzdě, a chtěl by se tak líbit davům a pro to by slevoval ze svého dosavadního (srandovního, rozjímavého, jadrného, ale lidského) stylu – byl by tzv. po(pa)pulista.
A tento nešťastný člověk by někdy začátkem prosince navečer potkal sv. Mikuláše s andělem a čertem a ti by ho v rámci nadílky napravili. Jak by pak ale vypadala napravená písnička? Andělská vlídnost, štědrost sv. Mikuláše a trochu čertoviny... Výsledek by mohl vypadat takto:
Někdo mi šahá na babu, šahá na babu, no a co – já na to dlabu, já na to dlabu
Stále mám dobrou náladu, dobrou náladu, hlavně se ho – nebudu bát
vůbec mě to – nebude ž(s)rát
Někdo mi šahá na babu, šahá na babu, no a co – já na to dlabu, já na to dlabu.
Mám ji – u všech Belze bubů! – u všech Belze bubů! – pošahanou! – furt ji mám rád! A ona mě!
Snad mi Někdo odpustí, že ho v písni stavím do nedůstojné role a v reálu to přitom mohl být Někdo Úplně Jiný.