... konec prodeje buřtů u vlaků a mé modré kariéry
Lokomotivy a vlaky miluji od dětství. Zamiloval jsem se do nich v době doznívající slávy parních lokomotiv v padesátých letech. Příjezd takové rychlíkové lokomotivy k nástupišti demonstroval peklo v plné kráse. Roztopený kotel, žhavé jiskry a hustý dým – inferno na červených kolech hrozící, že se nezastaví a do pekla dorazí. Další oblak páry a ďábel stojí. Za chvíli se tyčové soustrojí začne pohybovat stále rychleji dopředu a dozadu, lokomotiva odfukuje další oblaka páry a zlato mosazi velkých kol jakoby následovalo stoupající páru do nebe.
Jenže století páry skončí v této dekádě, když se naše poslední lokomotiva „Mikádo“ koncem padesátých let přestane vyrábět. Můj první zážitek s opravdovým vlakem se odehrál počátkem těchto krutých a smutných let, kdy konec svobody a demokracie předznamenaly i konec královny lokomotiv. Nebyl to vlak, ale vláček a pro nás děti motoráček. Přijeli jsme s ním s rodiči ke známým na Sázavu a na železniční stanici v obci Samopše stál červený motorák připravený k odjezdu. Protože jsem jel vlakem, vzal jsem si s sebou dětskou plácačku, malou kopii té větší, co měli výpravčí. Na jedné straně zelený, na druhé červený terč. Jenže na její držadlo se dalo zatroubit. Dokonce hodně podobným zvukem, jakým výpravčí dával znamení vlakům k odjezdu. Tak jsem zatroubil, strojvůdce se nepodíval, výpravčí byl ještě v kanceláři a motorák se rozjel do Čerčan...Ještě dnes vidím výpravčího jak běží za motorákem a volá: „Zastavte, zastavte...“ Na ten výprask, co jsem dostal, raději nevzpomínám.
To spíše na to, že jsem si po vzoru skladatele Antonína Dvořáka, velkého milovníka lokomotiv, zapisoval jejich čísla, ze kterých se daly vyčíst různé údaje, např. jejich rychlost nebo hmotnost. Antonín Dvořák jednou vyzval svého známého, který cestoval do ciziny, aby si nezapomněl zapsat číslo lokomotivy, se kterou pojede. Když se vrátil, tak se ho Dvořák nedočkavě zeptal, zda má číslo lokomotivy. Samozřejmě mám, odvětil a začal lovit zápisník. Pak mu jej hrdě nahlásil. „Ježíšmarjá člověče, vy jste si zapsal tendr, ne lokomotivu,“ hořekoval nešťastný Dvořák. Proto jsem věděl, na co si mám dát pozor.
Ale velké nádražní chvíle na mně teprve čekaly. Dnes by něco takového nebylo možné, ale pamětníci si jistě vzpomenou. Ti nejstarší vědí, že něco takového existovalo již před válkou. Prodej občerstvení u vlaků – piva, limonád, zmrzliny a teplých buřtů. Dnes by z něčeho takového ranila hygienika mrtvice, ačkoliv v některých nádražních bufetech i dnes najdeme prostředí a hygienu stejnou, což vše doplňují postavičky jako by vystřižené z Hrabalova jídelního automatu „Svět“ v Libni.
Tehdy to však patřilo k atmosféře nádraží a musím uznat, že to byla věc užitečná a vůbec mi nevadilo, že hygiena byla tehdejšímu režimu ukradená. Kdo by na ni tenkrát myslel ? Pro mě je to jedna z nejzajímavějších vzpomínek z dospívání, když jsem vždy celé prázdniny běhal kolem vlaků na kolínském nádraží s basami piv a limonád. Nebyla to pravá basa, ale takové drátěné nosiče s otvory průměru velikosti tehdejších navoskovaných papírových pohárů, s menšími otvory pro limonádové a větší pro pivní. Zmrzlina se nosila v papírových kelímcích na platech a buřty se vozily na vozejku v takovém malém „bazénku“ plným mastné voňavé vody, za kterým se táhla jejich vůně přitahující zákazníky. Tehdy ale ještě nezpíval buldozer dívčích srdcí Michal Tučný: „Buřty, limo, pivo všechno máme, co kdo chcete, obchod kvete, jen si račte říct...“
Cateringembyl oválný stánek na druhém nástupišti, odkud jsem vybíhal k vlakům a vracel se pro další pití nebo zmrzlinu. Dnes mám na to hezké a legrační vzpomínky. Vynahrazovaly mi lítost ze ztracených prázdnin. Musel jsem ale pomáhat mamince, táta seděl ve vězení svých 12 let, které dostal od komunistů, maminku za to vyhazovali ze zaměstnání a jako teenager jsem musel pomáhat vydělávat peníze. Maminka na obměnu oblečení pro mě a bratra neměla a naši touhu po džínsech (tehdy texasky) uspokojila tím, že nám z modrého balonového hedvábí ušila něco jako džínsy, které tehdy byly nejen pro mně, ale i pro jiné vrstevníky nedostižným snem – na bony nebylo a v socialistických obchodech se neprodávaly. Ty maminčiny byly ale skvostné, ušila je podle vzoru z katalogu Neckerman, který měla na jednu noc vypůjčený. Dokonce měly i cvoky a skoro stejné štepování jako pravé džínsy. Ve škole vzbudily senzaci a když mi k nim maminka ušila ze strakaté barevné látky košili, nemusel James Dean do Kolína jezdit.
Dnes je to neuvěřitelné, ale ty balonové džínsy měly politickou dohru. Maminku si předvolali do školy a tam jí soudruh ředitel za asistence soudružky učitelky sdělil, že moje ocvokované modráčky nesmím do školy nosit, neboť by to mohlo být považováno za protisocialistickou provokaci, a na maminčin tázavý pohled jí ještě řekl, že přece všichni vědí, kde se nachází její manžel. To musela maminka připustit, ale soudruhu řediteli vysvětlila, že právě proto jako samoživitelka nemá na koupi nového oblečení, a tak je nucena je šít sama. Ukázalo se však, že socialismus a škola by možná moje džínsy přežily, ale že teď všichni spolužáci doma žadoní, aby jim maminky ušily stejné. Na schůzi SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) dokonce některé soudružky maminky žádaly, abych byl převeden na jinou základku.
A tak mi nezbylo, než abych si na další oblečení - nové tesilové kalhoty, zimník, košile a tehdy už i na první sako, vydělal na nádraží. Komunisti se tedy postarali o moji pravou americkou výchovu, za což, jako za některé jiné věci – např. za výuční list zedníka - jsem jim mohl poděkovat, když jsem o prázdninách v letech 1968-69 mohl pracovat v SRN jako jako zedník.
Ale zpátky k prodeji u vlaků. Limonáda stála 80 haléřů, pivo 1,60 – a na vracení drobných nebyl čas. Ostatně ty drobné nikdo z cestujících zpátky nechtěl, každý byl rád, když se mohl napít a jet dál. Potíže byly se zmrzlinou. Ne vždy se prodal celý tác, zbytek papírových kalíšků se zasunul zpět do mrazničky, ale do příštího vytažení se stačila na zmrzlině vytvořit jen tenká krusta, takže při nedočkavém uchopení z okna vlaku protékala zmrzlina cestujícím mezi prsty. Ale nejlepší byly buřty. Tenkrát ještě z masa, voňavé a dobré. Na vozíčku jsem měl papírové tácy, nakrájený chleba a hrnek hořčice. Servírování zdola a přijímání shora z oken vlaku v kalupu vteřin a nervózního syčení páry, předávání a vracení peněz bylo hektickým dobrodružstvím a bojem o vteřiny, než Mikádo zase zabere a červená kola se začnou roztáčet.
Mými barvami se tehdy staly bílá - barva páry rychlíkových lokomotiv a pivní pěny, modrá - ajznboňáckých uniforem a červená - plácaček výpravčích, limonád a kopečků zmrzlin. O „veselé příhody z roztáčení“ nebyla nouze. Zoufalé pokusy zachránit klouzající buřt z tácku, dilema vzít dříve peníze zpátky nebo tácek, stačit koupit ještě limonádu a bezradné pohledy na výpravčího pískajícího k odjezdu – patřily k nádražnímu koloritu tehdejší socialistické železnice. Spolu s nápisy „Socialistická železnice – záruka bezpečné dopravy a míru“ a podobnými. Jim odpovídaly protistátní nápisy na vlakových WC, např.: „Kdo sere rychle, posílí světový mír.“
V sobotu a neděli jsem vydržel na nádraží až do půlnočních rychlíků do Bratislavy a Budapešti. U nich býval největší kšeft, ale také největší fofr. Přemožen vůní buřtíků a mastné vody z nich snažil jsem se nechat si od těchto vlaků poslední buřt pro sebe. Když jsem jednou odjížděl od vlaku a těšil se z konce večerní směny a pohledem na koupající se buřtík, požádala mě jedna opozdilá cestující také o buřt. „Vyprodáno, už nejsou,“ odpověděl jsem. „A co tenhle?“ pohlédla na mého vyšetřeného buřtíka koupajícího se ve vonící šťávě. „Ten je neprodejný,“ odpověděl jsem. „???“ „No, je to neprodejný vzorek.“ „???“ „Podle něj se ohřívají další,“ vysvětlil jsem jí. Za jeden víkendový den se dalo u vlaků vydělat kolem tří set korun. Na dnešek jistě takových 2000 Kč.
A tak jsem se vždy po prázdninách oblékl, za další prázdniny si pořídil vysněnou Flexaretu V a po dalších i 8mm kameru Admiru. Ta mě přivedla skoro do vězení. Když jsem natáčel maminku, jak mi pomáhá prodávat, tak mi na rameno dopadla ruka zákona, dokonce zeleného. „Jak to, že filmujete na nádraží, kde je to zakázáno,“ tvrdě se mě ptal nějaký major, „okamžitě se mnou pojďte k náčelníkovi stanice.“ Bohužel jsem u sebe neměl vyhlášku Sbírky zákonů týkající se zákazu fotografování a filmování na území ČSSR, podle které se nesmělo (a nesmí dosud) fotografovat a filmovat jen tam, kde je to výslovně nějakou viditelnou výstrahou zakázáno. Pokusil jsem se to oběma papalášům vysvětlit, ale marně – musel jsem kameru odevzdat do úschovy náčelníkovi s tím, že druhý den mu přinesu ukázat tu vyhlášku. Další den jsem u náčelníka triumfoval, donutil jsem ho k omluvě a na svém nástupišti jsem čekal na majora, který z něj pravidelně odjížděl domů někam mimo Kolín. „Tak tady je ten zákon, pane majore,“ řekl jsem mu, jakmile se objevil a na slově „pane“ jsem si dal záležet. „To mě nezajímá,“ odpověděl, obešel mě a nastoupil do vagonu. Já jej však následoval, vstoupil za ním do kupé a vyhlášku mu stále strkal před nos. Do té doby jsem neviděl tak nasupeného a vzteklého člověka. A já jsem svoji satisfakci gradoval. Tehdy jsem ještě nebyl ani studentem práv, takže jsem nemohl použít odbornou argumentaci, ale na obvinění, že když chce někoho zadržet, musí nejdříve znát zákony, a na výrok, že porušil „socialistickou zákonnost“, moje právní vědomosti stačily. Moje obžalovací řeč skončila až v okamžiku, když se vlak začal rozjíždět. Tak jsem musel zanechat svých obvinění a rychle vyskočit z rozjetého vlaku. Na co jsem však na kolínském nádraží hrdý, je skutečnost, že se na něm nachází jedna kolej, které se dodnes říká „Hulíkova“. Vedla k Labi, kde můj tatínek měl firmu na těžbu písku a štěrkopísku a vagony po ní vozily písek. Dnes slouží jako odstavná kolej a když jsem poprvé jako velitel dreziny dostal příkaz na ni zajet, byl jsem náramně pyšný, že v té spleti kolejí je jedna moje.
V druhé polovině padesátých let se začala železnice elektrizovat. Dokonce se na tom podílela i moje maminka, která tehdy pracovala v podniku „Elektrizace železnic“. Podél tratí se začaly stavět stožáry a na nich natahovat troleje jako předzvěst konce éry těch krásných černých princezen s červenozlatými koly halících se do bílé páry jako do bílého krajkového oblečení. Ještě v první polovině let šedesátých alternovaly s novými elektrickými lokomotivami, ale pak pozvolna odcházely do zapomnění. Tak jako mnohé slavné a krásné filmové herečky. Legendy ale zůstávají.
Nemohu nevzpomenout na svého kolegu z magazinu Polygon, proslulého scénaristu a spolutvůrce nové vlny českého filmu a ještě slavnějšího přednostu stanice z oscarového filmu Jiřího Menzela „Ostře sledované vlaky“, jehož hláška „moje inspektorská zahrádka je v prdeli“ vstoupila do dějin české kinematografie. Stejně jako výrok Vlastimila Brodského v roli kolaborantského inspektora v témže filmu: „Situace našich armád je kromobyčejně příznivá.“ Vstoupil i do české literatury. Ve Škvoreckého knize „Příběh inženýra lidských duší“ vystupuje jako „muž-koule“ a pronáší antikomunistické výroky. Vladimíra Valentu jsem navštívil v jeho kanadském exilu v Edmontonu, kde psával do Polygonu své nezapomenutelné komentáře „U nás v Albertě“, a pak jsem se s ním setkával při jeho návštěvách Prahy. Nezapomenu na jeho kouzelnou historku, když mi vyprávěl, jak po příchodu do Kanady ve svém prvním zaměstnání tankoval u benzinky do aut benzin. Zastavilo u něj auto s kanadskými filmaři, kteří se vraceli z Edmontonu z festivalu nových českých filmů. „Vypadáte jako ten přednosta z českého filmu Ostře sledované vlaky (Closely observed trains),“ řekl mu jeden z nich. „To jsem já,“ hrdě prohlásil Valenta a tím zahájil svoji spolupráci s kanadským filmem.
Jestliže mě předtím železnice a lokomotivy přitahovaly, tak běháním po nástupištích jsem se s nimi vyloženě sblížil. No a nakonec jsem se stal ajznboňákem. Po maturitě na průmyslové škole stavební, obor dopravní stavby, v Dušní ulici v Praze, jsem dostal umístěnku (jakýsi komunistický vrchnostenský příkaz) na traťovou distanc do Nymburka. Stal jsem se traťmistrem na trati Nymburk-Kolín, velel jsem drezině se čtyřmi dělníky a podbíjeli jsme pražce. Měl jsem modrou uniformu, tři hvězdičky (po předákovi a úpravčím) a hlavně mosaznou trubku, na kterou jsem vždy zatroubil, když jel rychlík, aby moji spolupracovníci mohli včas uskočit. Byl jsem na začátku velké kariéry, jak mi bylo samým přednostou a jeho zástupcem vysvětlováno, když jsem chtěl ČSD opustit, abych mohl dál studovat. Do roka budu prý na ještě vyšší funkci (nevím, jestli to měl být nadtraťmistr nebo něco podobného), budu dostávat deputátní uhlí a brambory. A volnou jízdenku na všechny tratě. „I do západní Evropy? No, to ne, ale do Bulharska a Rumunska.“ Nedovedli pochopit, že si šlapu po štěstí. I když jsem se nakonec ajznboňákem nestal, nádraží, lokomotivy a vlaky mám stále rád. Kdykoliv ale jedu vlakem, tak s lítostí pociťuji, že moje velká modrá kariéra skončila tam, kde vzala konec i inspektorská zahrádka přednosty stanice Vladimíra Valenty.