William Shakespeare se málokdy mýlil, ale ve svém výroku „co do jména“ se pořádně seknul. Setsakra záleží na tom, jak se co nazývá, a velmi dobře to věděl Vladimír Uljanov, když prosadil pro svoji menšinovou frakci v rámci ruské sociální demokracie označení „bolševická“. Většina se pak musela smířit s tím, že bude natrvalo označována za menšinu. Taková je lidská nátura, lidé lezou do vagónu s muzikou a šikují se pod prapor těch, kterých je víc, kterých je většina. V těchhle kejklech jsou Rusové mistři nad mistry, jejich multinacionální koncentrační tábor se nazýval Tábor míru, a řízený úpadek, který dovedl největší stát světa ke krachu, se děl pod heslem pokroku ke světlým zítřkům.
Na to jsem si vzpomněl, když teď čtu, jak ti redaktoři Oxford Dictionaries vyhlásili slovo postpravdivý za slovo roku. Slovo prý zavedl do povědomí americký dramatik Steve Tesich a v poslední době se prý používá tak často, že si slovníkové ocenění zaslouží.
Otázka ale je, k čemu se bude používat a na co se bude aplikovat.
Co se v příštím roce semele, nelze odhadovat, ale jedno je jisté, bude to rok ostrého souboje idejí. Je zřejmé, že i tohle slovo „postpravdivý“ bude sloužit jako verbální granát. Zatím ho hlavně používají ti, kteří se vlastnicky ujali slova „populismus“.
Populismus tedy není ohlášená předvolební koncepce Sobotkových sociálních demokratů, podle níž je třeba skřípnout bohaté a přidat všem, kteří mají málo, a pak nastane ráj na zemi. Populistou je ten, kdo jedná a mluví ve shodě s tím, co odpovídá logice a skutečnostem a co sdílí široká veřejnost.
Ono to funguje, ale vždycky jen po omezenou dobu. Ruská agrese z roku 1968 byla přejmenována na vstup vojsk a na internacionální pomoc. Tehdy si lidé ukazovali papírek s červeným čtverečkem a u toho bylo napsáno: ANO, TOTO KOLEČKO JE ZELENÉ. Dnešní situaci samozřejmě nelze s tamtou srovnávat, do pondělního Posledního slova si můžu napsat, co chci, a nikdo mě za to nebude vyhazovat z práce. Ale za nositele populistických postojů a šiřitele postpravd s velkou pravděpodobností označen budu. Navzdory tomu budu nadále tvrdit, že není možné přestěhovat půlku Afriky do Evropy, leda že ta Evropa přestane být Evropou, do níž je dobře se přestěhovat, a budu nadále psát, že je důležitější, aby se lidi doma cítili dobře, než aby byli v souladu s bruselským konceptem integrace, a že červený čtyřúhelník není zelené kolečko.
Mimochodem, už bohužel zesnulý Steve Tesich napsal, že život je tak plný významů, že ty významy se musí pořád rdousit ve prospěch soudržnosti a pochopitelnosti příběhu. Ano, to se děje v literatuře a děje se to i v politickém souboji idejí. Vyhraje ten, kdo bude líp lhát a označí oponenta za lháře a menševika a zpátečníka a padoucha. To není žádná postpravda, to je pravda trvající už tisíce let.
LN, 12.12.2016