Dlouho připravovaný zákon o médiích veřejné služby prošel připomínkovým řízením a je ve sněmovně.
Navzdory tomu, že všechny dosavadní připomínky relevantních institucí byly zapracovány, objevily se nyní některé další od těch, kdo před tím již byli se zákonem seznámeni. Vypadá to, že prostě jen ředitelé obou médií veřejné služby mají strach o svá osobní místa. Jejich výhrada se tak dá snadno odmítnout poukazem na to, že jsou v hlubokém konfliktu zájmů.
Ovšem na jeden fundamentální bod bych se přece jen soustředil. Opakovaně se totiž poukazuje na to, že sestavovat radu z osob delegovaných občanskými institucemi je v rozporu s demokratickými pravidly. Míní se při tom hlavně to, že takoví členové rady nejsou voleni a že jde snad dokonce o residuum národní fronty ze zašlých dob. Avšak takový argument je dost hloupý.
Předně je tomu tak, že všechny registrované občanské instituce s výjimkou katolické církve se musí podle zákona řídit demokratickými pravidly a že tudíž jejich reprezentace musí být volena členskou základnou. Následně se pak jmenování delegátů do rady neliší od dosavadní úpravy spočívající v tom, že radu sestavuje sněmovna.
Zbývá tudíž jen výhrada spočívající v tom, že nejde o volbu širokou veřejností, nýbrž jen v rámci několika institucí arbitrárně vybraných. Ovšem zde je jádro věci. Hrubá chyba takového uvažování tkví v tom, že demokracie má spočívat ve zprůměrnění mínění všech obyvatel vyjádřeném volbami. Volby samotné ovšem žádným důkazem demokracie nejsou. Takové pochybné uvažování nabývající podoby populismu koneckonců děsí současné globální lidstvo.
Nad povahou demokracie je třeba se důkladněji zamyslet. Vyházet z toho, že demokracie spočívá ve vládě většiny, je jednak scestné a jednak naivní; naivita tohoto přístupu tkví v tom, že dokonale skloubit přání všech je vyloučeno. Obvykle se prostě podřizujeme tomu, co za nás rozhodli jiní. Ve škole našim dětem určují osnovy i rozvrh učitelé a silnice, po kterých jezdíme, též vymezují projektanti bez toho, že by si je lid vybral přímo. Ona scestnost pak spočívá v tom, že pokud by demokracie byla vládou většiny, pak by dokonalou demokracií bylo lynčování jednotlivců či menšin.
Tak tomu ostatně i bylo za Výmarské republiky s volbou Hitlera. Hitler získal většinu a pak s menšinami zatočil. Ubránit se takovému vývoji lze jen díky tomu, že se přijme listina práv a ta chrání menšiny či jednotlivce samotné. Avšak základní lidská práva nejsou běžnou zákonnou úpravou. Počítat s tím, že práva se zavedou všeobecnou volbou, je čirým zoufalstvím. Vždycky je tomu totiž tak, že se skupince výjimečných osobností za zcela výjimečných okolností (například revoluce či vznik nového státu) podaří takový dokument prosadit. Zhůvěřilostem nacismu by se bylo možná zabránilo potud, pokud by taková listina v tehdejším Německu platila.
V Norimberku byli posléze nacističtí zločinci souzeni podle takových pravidel a nikoliv podle zákonů platných v oné šílené době. Jde o to, že lidská práva se vymykají právnímu pozitivismu a pozitivisticky je zdůvodnit ani nelze. Jde totiž o ingerenci ryze etickou vymykající se volebnímu klání. Onu etickou rovinu hájí výjimeční jedinci, jedinci ochotní se angažovat a namnoze i obětovat leccos až po vlastní život. Tito hrdinové staví laťku vysoko pro celou společnost a dělají to nikoliv díky tomu, že by je někdo před tím zvolil či pověřil být hrdinou. Mají pověření vznešenější a šťastná je společnost potud, pokud si takových osobností váží.
Přesně toto je jádrem občanské společnosti čili těch, kteří jsou ochotni i za cenu vlastní újmy prospívat všem. Mnozí si jich váží, ale jsou i tací, kteří nebyli s to pochopit vůbec nic (někdy je to i poruchou mozku) a oněm autoritám jen spílají (do pražské kavárny, pravdoláskařů, sluníčkářů a podobně).
Avšak ona autorita se projevuje i jinak. Pod jejím tlakem je ve vyspělých společnostech zřizován mimo jiné úřad ombudsmana s tím, že ombudsman má za úkol chránit jedince a menšiny proti většině či státu samotnému. Znakem zralosti obyvatel je, že se takový úřad těší vážnosti.
Konečně pak je ovšem nutné zmínit instituci sloužící témuž účelu a tou jsou média veřejné služby. Jejich úkolem je dávat prostor též okrajovým skupinám počínaje umělci přes badatele až po mimořádné osobnosti jednající prostě po svém. Po oné oklice se tudíž lze vrátit zpět. Vzkvétající společnost úzkostlivě dbá na to, aby média veřejné služby sloužila lidským právům a práva i vykonávala tím, že osamělým dává prostor k vyjádření. Pochopitelně se zcela vyprázdní potud, pokud je řídí volení zástupci sledující vesměs zájmy většiny a menšinové zájmy více či méně potlačují. Připomíná to sice demokracii, demokracií to ovšem právě již není.
Je tudíž namístě předat agendu médií veřejné služby do rukou občanské společnosti a tu reprezentují ony autority v ní. Není žádným úpadkem to, že v radě budou zástupci AVČR, Konference rektorů, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, Konfederace odborových svazů, Ekumenická rada církví, Biskupská konference a mnozí další včetně reprezentantů relevantní politických stran. Jen takto lze totiž poslání médií veřejné služby naplnit.
Převzato z blogu autora