Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Sestup do Husitské ulice

2.12.2016

V tom čase krátce po monstrozním procesu s Rudolfem Slánským a jeho bandou zrádců došlo k prvnímu konfliktu se strýcem Karlem. Tento manžel otcovy sestry Anny byl profesionálním boxerem v době první republiky a jeho kariéra jej dovedla až k utkání se slavným borcem Nekolným. V rodině se tradovalo, že teta Anna rozhodla, aby tento nevydařený strýcův souboj byl posledním v jeho kariéře. Nevím, čím se pak živil, ale po skončení druhé světové války se stal komunistou a po Únoru jej jeho aktivita ve straně dovedla až do řad tajné policie.

Leč příbuzenecké vztahy mnohdy nedbají na politickou příslušnost, a tak se konaly nečetné nedělní návštěvy u strýce a tety na Žižkově nebo u nás v Libni a později na Starém Městě. Když hladina alkoholu v té či oné láhvi poněkud poklesla, strýc Karel a otec se pouštěli do politických debat, zprvu mírných a vedených v duchu vzájemné úcty a příbuzenectví. Jednou však, ve chvíli, kdy jsem se začínal nudit a věnoval se choulostivým myšlenkám, jež se rodí z mladistvé neuspokojené zvědavosti, vytrhl mě z nich náhle zostřený, huhlavý hlas strýce Karla (huhlavost pocházela z ran, které utržil v ringu) a stále silnější klapot jeho silných prstů do stolu s háčkovaným ubrusem. A teta Anna zvolala: -Sakra chlapi, nechte toho, copak to má cenu?-

Ale její manžel rozhorleně huhlal: -Jakpak by to nemělo cenu, tohle je strašná urážka strany, dělnickýho hnutí, soudruhů Gottwalda a Zápotockýho!- A já se přes jeho mohutná ramena zahleděl na obraz prvního dělnického prezidenta na stěně a na fotografii vedle, z níž zachmuřeně na mě přes boxerské rukavice hleděl strýc Karel, a můj pohled spočinul na vitrině, kde stály trofeje jeho boxerské kariéry poněkud předčasně ukončené ještě zdatnějším bijcem evropské úrovně.

A tu jsem slyšel, jak otec neuváženě říká: -No neblbni, Kadle, jak to, že najednou je z prvního tajemníka zločinec, co je to za stranu, co je to za bordel?-

-Dost, dost, ještě jediný slovo, jedinou urážku a uvidíte!- volal strýc od tajné policie a zvedal se od stolu zbrunátnělý v obličeji, bílé tečinky slin v koutku úst, a v tom se máti nakrkla a pravila: -Přece nechceš, Karle, abysme si mysleli, že seš blb?- A tahle slova už mi nedovolila pomyslet na to, co se asi děje v mysli tetinky Anny, to už nás dvoumetrový strýc strkal do temné předsíně, která voněla čerstvě napastovaným linoleem, otevíral dveře na chodbu a volal: -Ven, ven! Už mi sem nelezte, vy reakce!- ... A tak jsme spěšně sestupovali schodištěm žižkovského činžáku a strýc, nakloněn přes zábradlí, volal hlasem, v němž už jakoby zaznívala i lítost: -Tady nebudete urážet dělnickou třídu ani stranu! Strana je neomylná, to si pamatujte, vy zrádci!- A ještě jsem slyšel jak jej teta chlácholí: -Uklidni se, vždyť to je nějaké nedorozumění...- Leč strýc boxer ve výslužbě ji okřikl: -Ty tomu nerozumíš! Tady role bratra nemá žádnou cenu!-

Když jsme ze čtvrtého patra sestoupili do Husitské ulice, drobně mrholilo. Otec pravil ještě poněkud stísněným hlasem: -Von to má z toho boxu přece jenom vygumovaný!- A k tomu máti dodala: -Mně je ale líto Aničky. Ta to chytla, holka nebohá!-

-No, aspoň vidíš, jak ty na tom seš docela dobře,- pravil otec. A myslím, že měl pravdu.

(Z dosud nepublikovaného samizdatu autora)



zpět na článek