První případ byla patnáctiletá rodička, které samozřejmě hned chtěli dítě odebrat. Poslechli jsme si její neuvěřitelný příběh. Vyšla ze školy a odebrala se do učňovského internátu kdesi v jižních Čechách, vánoční svátky strávila u rodičů, kteří si na ní nic zvláštního nepovšimli, vrátila se do internátu, kde v polovině ledna k ránu povila do záchodové mísy pěkného a zdravého chlapečka. Děvčata uslyšela hlasitý křik své kamarádky, zburcovala vychovatelku a ta už zařídila ostatní. Dítě to vše přežilo v pořádku, matka také.
Horší to bylo s matčinou matkou v Praze, když jí volali z internátu, že je babičkou. - Dělejte si srandu z někoho jinýho, - řekla a praštila s telefonem. Když jí ovšem ihned zavolal ředitel a potvrdil zprávu, byla v šoku. O vánocích na ní nebylo nic vidět. - Prosím vás, to mi povídejte! - opáčím hned. - Tak se podívejte – položí přede mne hrst snímků, starší bratr je vášnivý fotograf. Budoucí matka je v džínách a tričku ve všech možných úhlech záběru, bez jakýchkoli známek, že za 14 dní přivede na svět dítě průměrné váhy a délky, žádného nedonošence. Zbývá vysvětlit, jak dívka ke svému stavu přišla, když do biografu smí jen odpoledne, a po večerech úzkostlivě hlídána. Ne tak ovšem v pracovní době rodičů, kdy místo školy občas užívala radostných chvil s o celý rok starším otcem, který se mimochodem (včetně svých rodičů) pak zachoval ve stylu já nic, o svatbě ani slova (byla by možná, museli by je ostaršit, to je taky perfektní slovo, dělali jsme to u mladistvých sportovců). Z učiliště ji vyloučili, a teď tu před námi seděla jako oukropeček.
Co s tou šlamastykou? Čerstvá babička právě končila svou vlastní dvouletou mateřskou dovolenou, takže po jistém úsilí jí bylo vnouče svěřeno do péče a ona pokračovala v mateřské dovolené. Pak ještě bylo třeba vyřešit problém dobře kojící matky. Na ministerstvu školství pak jsme vyjednali, že dívka bude kojit nejméně šest měsíců, a může v příštím školním roce zpátky do původního učiliště buď zpět do prvního ročníku, nebo pokračovat, udělá-li rozdílové zkoušky.
Liduška měla na ministerstvu známého úředníka z dřívější doby, a vysvětlila mi, že musíme za matku podat žádost o tzv. výjimku z tvrdosti zákona (to se nám opakovaně osvědčilo, zase jsem se naučil něco nového). Tak jsme učinili a všichni byli spokojeni. Byli jsme samozřejmě v té rodině několikrát, nešlo to jako kouzelným proutkem.
Nejvíce jsme obcházeli sociální případy, ale ovšem i rodiny dětí postižených těžkou nemocí nebo vrozenou vadou, vzpomínám si, že jsme navštívili maminku dítěte se závažnou neurologickou poruchou, sotva jsme vešli a řekli, že jsme ze sociální poradny, hned začala křičet, proč jí nedáme pokoj, a když jsme jí řekli, že se jdeme zeptat, jestli čerpá všechny příspěvky, na které má nárok, pravila – Boha jeho, čosi také som zaťial něpoznala, - já jsem také začal mluvit slovensky, a moc dobře jsme si porozuměli.
Ale to je jen takový úkrok stranou, vraťme se k druhému zajímavému případu.
Zavolali nám z Podolí, mají tam matku sedmnácti dětí a chtějí jí to poslední sebrat, protože tam má bordel a neposílá děti do mateřské školy. A tak jsme se rozjeli do vilky, kterou rodina dostala (manžel byl, tuším, údržbář na národním výboru, v době naší návštěvy byl v práci).
Vlídně nás přivítala asi pětačtyřicetiletá a zachovalá paní T. Hned jsme se zeptali, kolik dětí je ještě trvale doma, tři byly v internátech, takže ve vilce žilo celkem šestnáct osob. Tím se vysvětloval určitý nepořádek ve vstupní hale. Neumím si představit botník, do kterého by se střídavě vešlo tolik botiček, bačkůrek, bot a pantoflí. Ta obuv byla na zemi a nebyla vyrovnaná jako vojáci, ale tak všelijak. Myslím, že bych to líp nedokázal. Jinak bylo všude slušně uklizeno, až na pokojík nejstarších dětí, které před odchodem do školy po sobě ani neustlaly. Nabádal jsem paní T., aby byla přísnější, nemůže přece všechno zvládat sama.
Pak jsme se posadili a vyslechli ten zvláštní životní příběh ženy, která zasvětila svůj život dětem, když její matka pro kariéru měla jen ji, jedináčka, a byla pořád pryč. Ona se rozhodla, že bude mít dvacet dětí, málem to splnila. Má manžela, který to zcela akceptoval, i když to nebylo lehké.
Když dostali tu vilku, hodně se změnilo k lepšímu. Třeba dodat, že v té době byly automatické pračky nedostatkovým zbožím a o myčkách nádobí se ani nesnilo. Vymysleli to výborně. Vilka měla dvě koupelny, horní sloužila svému účelu, dolní vana k mytí nádobí. Manžel jí udělal takový obří odkapávač a fungovalo to. Ovšem sociálky z toho byly na větvi, jen neporadily, jak umýt tolik nádobí v klasickém dřezu v kuchyni.
Další kámen úrazu byla mateřská škola. - Pane doktore, já jsem se přece rozhodla, že budu se svými dětmi pořád, školu navštěvují pravidelně a všechny mají dobrý prospěch, tak nač by jim byla mateřská školka. - Dal jsem jí za pravdu, maje vlastní zkušenost, když mi čtyřletá dcerka při odchodu z tohoto zařízení vykládala – Víš, tati, proč mají ten rudý prapor? Na tom je krev, víš, krev těch, co chtěli, aby nám bylo dobře. - Celý večer byla té krve plná. A jindy nám předváděla opilou mouchu z básničky, kterou ji soudružka naučila.
A tak jsme popřáli paní T., aby se jí i dětem dobře dařilo, a vystavili jsme dobrozdání, že je všechno v pořádku. Já myslím, že těm sociálkám nejvíc vadilo, že na paní T. nebylo znát těch sedmnáct porodů (žádná dvojčata ani trojčata), že nemusí chodit do práce, s rodinnými přídavky se jí skvěle žije, a ony za pár korun musejí za takovými lítat. To jsem sdělil jen Lidušce.
Řešili jsme i několik problémů dětí s Downovým syndromem (pro typický obličej se u nás ujal název mongolismus). Nevím, čím to je, ale za celý svůj profesní život jsem neměl v péči dítě s diabetem prvního typu, jen při pohotovostech jsem jezdil píchat inzulin do rodin, které to nezvládaly, ale děti
s Downovým syndromem jsem přímo přitahoval, lovil jsem v paměti, vychází mi celkem dvanáct jen v Plzni a v Praze.
Pouze jedno z nich dali rodiče hned do ústavu, byl to složitý případ, rodiče měli zdravého pětiletého chlapce, žili v miniaturním bytě a pokud se pamatuji, otec byl hudebník. Ve všech ostatních případech zůstaly děti v rodině, často za nadšené spolupráce starších sourozenců. Na poslední dvě velice rád vzpomínám, nejprve přinášeny, pak chodily do mé ordinace od tří měsíců do devatenácti let, ještě si občas voláme alespoň telefonem.
Po delší přestávce se mi ozvalo mé oblíbené nakladatelství, že by znovu vydalo knížku – Jak jsme přišli na svět -, ovšem s drobnými úpravami.
Gramofonové desky už z technických důvodů nebudou, brožura pro starší děti už je nepotřebná, ale chtěli by nový text pro předškolní děti a raný školní věk, a poslední maličkost, autorka obrázků emigrovala, takže změny opravdu drobné, nicméně jsem se po delší době zase dal do psaní.
O výsledku příště.