Neviditelný pes

FEJETON: Den díkůvzdání

28.11.2016

Čtvrtý čtvrtek v listopadu byl sice včera, jenže já na to v návalu všelijakých zmatků úplně zapomněla, a tak jsme neměli krůtu ani krocana, a když jsem jela ve středu večer domů z oslavy předávání Cen ÚSTR, sice jsem děkovala Bohu, ale spíš jen proto, že mám celý ten blázinec z krku. Blázincem samozřejmě nemyslím předávání cen, to bylo pěkné a důstojné, ale komplikace, které s tím byly spojené a které jsem nemohla ovlivnit. Jedna z vyznamenaných, paní Irena Lasota, totiž kvůli stávce odborářů z Lufthansy uvízla ve Frankfurtu, takže ráno ještě nebylo jasné, zda vůbec dorazí, aby cenu převzala. Nakonec to dobře dopadlo.

A tak jsem si až ve čtvrtek všimla, že je Den díkůvzdání. Nezdá se vám, že si věčně stěžujeme a jsme málo vděční za všelijaké dary, kterých se nám dostává? Pořád všude slyším, co všechno je špatně – po pravdě řečeno i sama patrně nadmíru vnímám jen to, co je špatně. Jistě, člověk má být kritický, ale samou kritikou se začne kabonit a nějak zkysne... V pátek to napravím, řekla jsem si, upeču kus krůty – celého krocana bychom jedli nejspíš déle než týden, a navíc by se nám ten správný (totiž velikánský) ani nevešel do trouby.

Krůtí pečínka je samozřejmě jen symbol. Hlavní je to díkůvzdání. Děkovat se má především Bohu, ale v Americe i v Kanadě houfně slaví i bezvěrci – fakt, že každý rok dozraje obilí, abychom měli dost chleba, může každý přičítat, čemu uzná za vhodné. Dožínky mi v tomhle ohledu připadají trochu podezřelé: může to být přece oslava toho, že máme tu práci za sebou.

A nejde jen o chleba. Těšíme se přece spoustě výhod, o jakých se nám před pár lety nebo desítkami let ani nesnilo. Nechce se mi psát o hmotných statcích, člověk není živ jen chlebem, ale... teď jsem na rozpacích. Je mobilní telefon hmotný, nebo nehmotný? Přístroj je samozřejmě hmotný, snad i ty vlny, které naše slova a písmena přenášejí, ale to, oč mi jde, hmotné není. Dá se to všechno svádět na lidský um a techniku, ale to by na naší vděčnosti nemělo nic měnit, obilí by taky asi bez lidské péče nerostlo tak, jak roste. Ten dar, že můžeme vlastně kdykoli a odkudkoli mluvit, s kým chceme (tedy pokud náš hovor přijme), je přece něco, o čem se lidem v dobách mého dětství ani nesnilo. Takových věcí je víc, doplňte si sami dle vlastní úvahy a zájmů.

Docela určitě je nehmotným darem svoboda. Proč darem? Svoboda jistěže nespadla z nebe, ale to, že ji máme, je nepochybně zásluha mnoha faktorů, z nichž jsme mohli ovlivnit, aspoň trochu, jen některé. Jistě, za svobodu lidé v ulicích děkovali 17. listopadu – ale neměli bychom aspoň ten jeden čtvrtek (v mém případě tentokrát pátek) v roce pocítit vděčnost prostě za to, že se vzduch dá dýchat, voda pít a že žijeme v demokratické zemi, kde si každý může volně myslet a říkat, co chce? Neměli bychom aspoň jednou za rok zvažovat, že máme moc a moc věcí, i těch nehmotných, o které jsme se nijak nezasloužili?

LN, 25.11.2016



zpět na článek