Tak jsem se vám měl stát českým presidentem. Nevrdloužu! Vyšla mi svého času knížka úvah „Češi očima exulanta“ a dostalo se jí velkého ohlasu mezi exilovými, zejména švýcarskými našinci. Byli jí naprosto unešení, a hned že bych se měl stát českým presidentem, jo a jo, a že oni to zařídí, jelikož mají ty správné styky. To se ví, dělal jsem si z toho legraci (ale opatrně, abych ty dobré lidi nezarmoutil), rozbrojům ve své domácnosti jsem se však nevyhnul. „Já s tebou ale do tý Prahy nepůjdu,“ vyhrožovala má drahá choť. „Ale byla bys fojst lejdy,“ pokoušel jsem se jí dodat ducha... kdepak. „Kašlu ti na fojst lejdy,“ setrvávala v zatvrzelé opozici. Inu, doma nikdo není prorokem, to už tak máte. Nakonec z toho – pochopitelně – beztak nic nebylo, švýcarští příznivci se obrátili na ty svoje styky a dostalo se jim rady aby nebláznili, vyhlídka na úspěch že se rovná nule, ne-li ještě o něco nižšímu numeru. A neohříval bych teď tu trochu směšnou historii, kdyby zeměmi českými zrovna nelomcovala debata, kdo by tak nejlépe slušel komnatám hradu pražského, jejichž současný nájemce, decentně řečeno, státnickou zdrženlivostí ani diplomatickým taktem právě neoplývá.
Dostávám ze staré vlasti, byť i se zpožděním, časopis Respekt. Týden co týden se dotazuje – nebo snad dotazoval, nevím přesně - některé význačnější osobnosti, dovedla-li by si sama sebe představit v úřadě presidentském; a kdyby ano, jak by si v něm počínala. Nejsa význačnou osobností jsem dotázán nebyl, ale když už jsem měl našlápnuto k té poctě tenkrát s těmi Švejcary, zkusím se nad tou vysoce nepravděpodobnou eventualitou zamyslet také. I pravím po zralém uvážení: kdybych měl být navzdory pokročilému věku, bydlišti za hranicemi této země, cizí státní příslušnosti a vší ostatní diskvalifikaci navržen na úřad presidentský, přijal bych jej pouze pod podmínkou, že budu presidentem posledním.
Neboť, kruť to jak kruť, po bezmála stu letech zkušeností s presidentským systémem ve vlastech českých lze konstatovat, že se vší slávou a zdarem právě nepokryl. Defiluje před mým vnitřním zrakem řada českých, potažmo československých presidentů od prvního až po právě současného, a jen dvěma bych udělil když ne výbornou, aspoň chvalitebnou známku z kvalit jak státnických, tak i morálních: dr. Emilu Háchovi, vzavšímu na sebe z pocitu povinnosti úřad, o nějž nikdo jiný nestál, a vykonával jej se ctí. Odměnou mu byla osamělá smrt v pankráckém kriminále, opuštěn a zavržen politikem, s nímž v obtížných podmínkách nacistické okupace věrně a s nemalou odvahou spolupracoval, dodávaje mu do londýnského exilu zprávy o dění v okupované vlasti. Ne-li dodatečné státní vyznamenání, aspoň politování si jeho památka zaslouží. Za druhé pak Václavu Havlovi při všech jeho iluzích (nepolitická politika etc.) a naivitách. Jeho výrok „jsa u moci, jsem sám sobě podezřelý,“ by možná stál za vyšití do presidentské standarty místo té pravdy, co vítězí. Osobní skromnost navzdory vysokému postavení, odvaha k přiznání slabých stránek vlastní povahy, toť zboží, jejž je pomálu na politickém jarmarku, a spolu se schopností šířit ve světě dobré jméno své země nikoli špatná kvalifikace pro hodnost nejvyšší.
Očekávám nyní, že mi bude připomenuto: „A co Masaryk? Nezapomněl jste, pane autore, na Masaryka?“ Nu, nezapomněl. Na nejpřednější místo presidentské galerie bych ho ale nestavěl. Měl možná dobrou vůli, ale navršil tolik chyb, mylných odhadů a kalkulací do svého státnického rozpočtu, že ať jsem třeba proklet, je mi obtížno mít ho za postavu českých dějin ze všech nějak zvlášť pozitivní. Už opuštění rakousko-uherského svazku národů nebyl právě moudrý počin. Bylať říše císaře pána hrází proti rozpínavosti jednak německé, jednak ruské; Masarykovým přičiněním hráz padla a obojí záplava se rozlila, bolševická i nacistická. Darem prozíravosti se také nezaskvěl, zabudovav do svého státu sbírku národů, ať o to stály čili nic. Dalo se čekat, že se při první příležitosti ze vnuceného svazku zase vyvléknou, a také se vyvlékly, slovenských bratří nevyjímaje. V důsledku toho všeho se Masarykem založený stát dožil nevalných dvaceti let, což věru není na výbornou, leda tak na dostatečnou. Jeho následovníci... Edvard Beneš, tak si jist svým diplomatickým umem věřil, že dokáže přemistrovat Stalina, a místo toho uvrhl svou zemi do čtyřicetiletého poddanství. Po něm pět komunistických kašpárků, poslušně tancujících na sovětském špagátku, a s výjimkou uvedeného Václava Havla si nelze zvlášť vážit ani těch, kdož se stali hlavami státu po sametové - neříkám že revoluci. I nedomnívám se, že je presidentský systém nejvhodnější formou zastřešení státu českého. Ale co tedy?
No, stálo by možná za uvážení nemít hlavu státu vůbec žádnou. Je to sice nezvyklé, ale skutečnou, výkonnou hlavou státu je beztak ministerský předseda; president spíš na ozdobu, někdy i pro ostudu. Ale vrátím se k tomu, co bylo řečeno výše: jak bych si počínal – připusťme tu teoretickou nemožnost – kdybych byl povznesen do hodnosti presidentské. Odpovídám takto: snažil bych se, seč bych byl a co nejdříve, navázat na tisíciletou kontinuitu království českého. Nepředstavuji si, že by dosazením krále na opuštěný trůn předků byly vyřešeny všechny současné těžkosti zemí českých, byl by však učiněn krok k jejich větší důstojnosti a bohdá i stabilitě. Neboť pohlédneme-li do bližšího i vzdálenějšího okolí, které země proplouvají bouřemi času bez podstatnějších otřesů, spatříme převahu monarchií; záplava republik všeho druhu, co jich nadělilo světu uplynulé století, se vyznamenává spíš blázinci a krvavými zmatky než nějakou stabilitou.
To není náhodou. Dědičný panovník nemusí být o nic chytřejší ani hloupější než muž či žena z lidu; je však k svému úkolu vychováván od raného dětství, nevletí do něj po hlavě a nepřipraven, buď nerozhodný popleta nebo figura až příliš sebevědomá, již teprve pády na nos vrátí k realitě, a někdy ani ty ne. Rovněž je president, dělej co dělej, postava stranická, ať se sám dostal do svého postavení z pozice partajního činitele, nebo do něj byl protlačen mezipartajní dohodou; nadstranický president, ač často vzývaný, v realitě neexistuje. Proto také neplní a nemůže plnit úlohu svorníku, k němuž se sbíhá společenská stavba; vždy bude jedněmi chválen a vynášen, druhými zatracován. Vystoupiv do funkce nejvyšší z šedivého davu se jen málokdy nenafoukne pýchou a sebeobdivem (na příklad poukazovati nenutno); toho je prost monarcha do svého postavení nevystoupivší, nýbrž k němu předurčen zrodem. Poznal jsem osobně představitele jednoho z evropských panovnických rodů, a nemohl jsem se vynadivit, jak vlídný člověk to byl, nevypínavý, zcela civilní, nic vznešeneckého mu na nose neviselo.
A to je pořád ještě řeč o důvodech praktických a rozumových; jsou však i důvody jen tušením, citem a instinktem vnímatelné, pro něž za svou osobu pokládám konstituční monarchii za nadřazenou systému republikánskému. Zapojení v kontinuitě času minulého, přítomného i budoucího, vědomí zodpovědnosti žijícím, zesnulým i dosud nenarozeným, a snad i čemusi vyššímu, nadpozemskému... bane, toho není schopno v přítomnosti uzavřené a s přítomnými problémy se potýkající – nebo ani moc nepotýkající – republikánství, to umí jen monarchie.
Čtenář, jejž jsem předešlými odstavci nedožral a neodpudil, se mě teď pravděpodobně zeptá – kdyby to opravdu mělo tak daleko dojít, koho byste, pane Frýborte, navrhoval dosadit na trůn králů českých? Nuže, není na mně, abych někoho navrhoval; má monarchie své neporušitelné zásady, především zásadu legitimity. V přítomné chvíli je legitimním nástupcem řady českých králů Karel II. z rodu habsbursko-lotrinského, vnuk našeho posledního panovníka, blahoslaveného Karla I. Teprve kdyby nabízenou hodnost odmítl, bylo by možno hledat náhradu mezi vedlejšími příslušníky téhož rodu; a kdyby ani ti, neprojevili zájem, mezi ostatními evropskými rody. Jsou beztak mezi sebou všelijak spřízněné a sešvagřené, dost možná by se mezi nimi našla nějaká zapomenutá odnož Jagellonců, Lucemburků, při troše hledání třeba i Přemyslovců. Ale to jsem popustil až příliš uzdičku fantazii, omlouvám se.
Nu, věru nečekám, že bych co zvolený president měl příležitost vyprostit korunu králů českých z prachu a pavučin a předat ji panovníku nezvolenému, dědičnému. Ani že by eventualita výměny systému republikánského za monarchický v dohledné době kynula, pakli vůbec kdy. Ale snad i snít je člověku dovoleno. Pohádku o rekovi, jenž přijde a vysvobodí princeznu - zemi z pout všednosti a přízemnosti.
Hannover, 17. listopadu 2016