Pokračujeme v obrazu 16.
- Berlín, to byla taková náhodná příležitost, dozvěděl jsem se, že bych se mohl zúčastnit kurzu psychologie a hygieny práce v lednu 1969. -
- A západoberlínský senát poskytl 800 DM, a vy jste bydleli ve východním Berlíně a denně přejížděli sem a tam, a vy jste si za ty peníze koupil a dovezl ojetou fordku, to my všechno víme. Zkraťme to, doktore. Jak se vám líbilo v devětadvacátém patře Europacentra? - - Jéžiši, tam jsem v životě nebyl, přece. Co bych tam hledal? Pamětní kostel to jo, Neckermann, Quelle, ale jinak nic. Neznám.-
- Neříkejte mi, že vás tam neposlala ředitelka Lenzová? - -Ale ta přece byla po celou dobu kurzu ve Francii. S ní jsem se vůbec nesetkal. -
- A víte, že si to můžeme ověřit? Hodně vás agitovali, abyste tam zůstali? -
- Až jsem se divil, za celou dobu se nezmínil nikdo. A co je v tom devětadvacátým patře v Europacentru? - - To vás už nemusí zajímat, doktore. Ale víte, nás by zajímalo, vy se hodně setkáváte s lidmi, máte autoritu, povídáte si s nimi, občas byste nám mohl povědět, o čem. -
- No, to sotva, já se tak bavím s maminkami o dětech, o nemocech, o vývoji, ale hlavně musím vyšetřovat a ošetřovat, na moc řečí není čas, a doma máme dvě malé děti, ani nikam nechodíme. -
- No, doktore, popřemýšlejte, a víte co? Za týden tady ve stejnou dobu -
Davídek viditelně zkoprnělý odchází. - Tak na shledanou, doktore! - hlaholí srdečně Veverka, pak otevře dveře. Davídek spěchá na vzduch.
Obraz 18. komora na oddělení pasů a víz
Titulek
Vyslýchat je možné i mrtvého, s tím rozdílem, že neodpovídá
Výrok sovětského poradce na vojenské prokuratuře v Plzni
Kamera zabírá s obtížemi Veverku i Davídka.
- Tak doktore, že bychom si promluvili o tom Berlíně, jak jste se to dozvěděl, kdo vás doporučil, s kým jste tam byl, a o tom devětadvacátém poschodí, co? - -Ale já jsem přece už ...- - No jo, tam jste nebyl, víte co, nahoďte mi to na papír, vy máte to básnické střevo, to je pro vás sranda, ne? Nerad bych to z vás páčil jako z mrtvoly, co? Ale jak jste popřemýšlel o mé nabídce? - Mimochodem, vaše paní je pro vás přítěží, rozšiřovala po škole chartu lidských práv, učila ve třídě a nenahlásila zohavené portréty sovětských občanů, a víte už, že váš nadřízený půjde za rok do důchodu, vy byste se na to místo hodil, jsou jisté potíže, samozřejmě, ale třeba by bylo možné nějak to kádrově zohlednit, že? Nevyskakujte, už kvůli dětem, na děti byste měl myslet především, když jste dětský lékař, ne? A mimochodem, ten kurz v Berlíně, to nebylo moc pro vás, ani v tom kapitalismu už děti v továrnách nedělají, ty štrajchpudlíci, jak se říkávalo, co? Nezapálíte si? - - Děkuju, nechal sem toho před rokem, už mi to smrdí. - - Ale mně dovolíte, že? -a zapálí si cigaretu, Marlboro King Size, jakou asi jinou.
- A jak říkám, uvažujte, doktore, uvažujte. Jste v nejlepším věku, budoucnost máte před sebou, že? - Vstane a poplácá Davídka po rameni. - Tak zase za týden, nezapomeňte všecko popsat, a podrobně, jak jsem řekl, hlavně to Europacentrum. -
Obraz 20. třída 1. PS průmyslové školy
Titulek
Dříve stavěli hodně města na kůlech.
Ukázka z vyučovací hodiny
Zoja listuje v sešitě jednoho z žáků, který je viditelně zkoušen u tabule.
- Vy némáte ten óbrázek, jak já říkala? - - Prosím, jaký obrázek? -
- Já jsem říkala, óbrázek, dům ná kůlech, pro dnešní výklad, by vy sóbě údělali přédstavu, nájdete v čásopisech, dřívě stávěli i celá města na kůlech, například Něapl.-
- Žák se užasle probere : - Něapl, to myslíte Neapol? -
Ze třídy se ozve hučivé – Snad Benátky, Venezia? -
Zoja vzhlédne ke třídě, zaklepe propiskou na katedru – Jak říkám, cizím slovem Venécia, po vášemu Bénátky, po nášemu Něapl. - Otočí se k žákovi : - Áno, Něapl. A vy, Hurych, némáte dómácí přípravu, můžete sédnout, píšu vám pět. -
Obraz 34. oddělení pasů a víz, interiér, den
Titulek
Státní bezpečnost, StB, čs. polit. policie 1945 – 1990. Součást Sboru nár.bezpečnosti, pracovala zejm. proti odpůrcům kom.režimu
Encyklopedický slovník
Obraz oddělení pasů a víz je nezměněn, jen je tu méně lidí, Davídek vchází s velkou obálkou v ruce. Vybere si volnou židli a posadí se. Podívá se na hodiny, ukazují 14.30 jako obvykle. Po chvíli mu začne hlava klesat, my se podíváme na frontičky před okénky, pak sebou Davídek škubne, na hodinách je 15.15. Z haly odchází poslední návštěvník.
Z okénka pro příjem dokladů vyhlédne mladá příslušnice : - Přál jste si, soudruhu? My už za chvíli končíme. -
Davídek jde k okénku a rozpačitě sděluje – Já tu čekám na soudruha nadporučíka Veverku. - - Nadporučík Veverka? - dívka zdvihne údivem obočí -neznám.-
- Takový menší, vlastně malý, blonďák, v černé kožené bundě a v šedých tesilkách, - snaživě popisuje Davídek. - Bývá tady v těch dveřích – ukazuje na dřevěnou stěnu.
- Já o žádných dveřích nic nevím. Počkejte, já se zeptám, jestli je tu ještě soudruh náčelník. - Zmizí z okénka, které za sebou zavře, zároveň se zavírá i okénko vedlejší. Davídek si konečně všimne, že jsou tu ještě jedny dveře, označené – Náčelník- nevstupovat -
Chvíli otálí, ale pak popojde k nim a chystá si prsty k zaklepání. Než se osmělí, dveře se otevřou, stojí v nich příslušnice z okénka.
- Říkal jste Veverka, soudruhu? -
- Ano, takový malý, blond, v kožené bundě, - potvrzuje Davídek.
- Lituji, soudruhu, ale soudruha toho jména tu nikdo nezná. -
Touto kafkovskou, ale v době reálného socialismu neméně reálnou scénou končí scénář, kterým jsem se chtěl vypsat ze svých zážitků, leč marně. Co na člověka dolehne, vleze do nitra a tam si udělá pelíšek v jedné z jeho pamětí, a čas od času se dere z toho pelíšku ven, jednu díru zacpeš, otevře se jiná. Člověk je prý nadán milosrdným darem zapomínání.
Jediné ovšem, co zapomíná, jsou potřebné vědomosti, jména, čísla, adresy, a jestlipak jsem vypnul sporák a zhasl světlo před odchodem z bytu.
Události, v nichž jsme hráli nepříliš hrdinskou nebo dokonce potupnou roli, se nikdy z paměti nevymažou, zaživa určitě ne, a bůhví, zda na cestě k Údolí Smrti.