Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 388

18.10.2016

Už mě přešel bezmezný vztek a několik nočních mne natolik unavilo, že vše vyšumělo. O co šlo? Přiletěl kamarád z USA. Koupil své ženě od jejích rodičů dům. Tedy v podstatě ruinu domu. Z venkovského polorozpadlého statku udělal za nezměrného úsilí nádherné stavení. Několikrát nás zval, ale buď do toho přišlo něco mně, anebo jemu. Teď se naše cesty spojily, a tak jsme vyrazili směr Haná.

Když je v televizi nebo v rádiu dopravní zpravodajství, vždy to začíná situací na naší páteřní komunikaci, dálnici D1. Poslední víkend jsem si jí do sytosti užil. Je to hotová tragédie. Z Prahy do Kroměříže je celkem třináct dopravních omezení! Nastavil jsem si ve svém pontiacu průměrnou rychlost: až k úseku u Jihlavy, kde se v neděli v poledne rozhodlo ŘSD zastavit úplně provoz, byla průměrná rychlost 70 km/h! Neuvěřitelné! Takovou rychlostí jezdil můj táta se Zetkou Z4 z roku 1936! A to nebyl žádný závoďák! Začal jsme chápat, proč se v časopise Automobil Revue přehnaně věnuje pozornost multimediálním systémům, píše se, co všechno je možno vidět na displeji, jak velký ten dotykáč je atd. O technické finesy auta prý není takový zájem. Dnes prý auto prodávají hlavně takové nepodstatné hovadiny, které jen slouží k rozptýlení řidiče, a tudíž podle mne snižují i bezpečnost dopravy.Pravdou je, že v neustálých zácpách a úcpách se můžete těmito systémy úspěšně bavit, na D1 si je do sytosti užijete!

Lituji řidiče linkových autobusů, kteří po této šílené dálnici musí jezdit denně a možná i několikrát. To jsou sakra poctivě vydělané peníze! Být takovým řidičem, měl bych doma na zdi ceduli „Musíme to pro vás opravit“ a pro uklidnění bych do ní střílel.

A tak jsem se postrkoval šedesátikilometrovou rychlostí po „dálnici“, pod kapotou mi předlo 300 koní (spíš spalo) a já se snažil trefit žvýkačkou do dálniční známky. Marně jsem si snažil vybavit, za co ty peníze platím. Vláda řeší stáří aut na našich silnicích, protože výrobci nemají takové prodejní výsledky, jaké by si přáli, a tak na vině většiny nehod jsou stará, technicky nevyhovující auta. Je to lež jako věž! Když někdo jede nametený z diskotéky s plným autem stejně postižených blbů, je úplně jedno, jestli má auto rok výroby 2016 nebo jestli to napálí do stromu se starou škodovkou, přežít nemohou tak jako tak. Kdyby „pomáhající chrániči“ místo kontrol lékárniček postávali kolem venkovských diskoték, mám za to, že by se procento smrtelných nehod podstatně snížilo. Ale je to v noci, v zimě, kdo by to od nich mohl chtít?

Pan ministr dálnic a železnic Ťok hledá viníky špatné kvality našich dálnic. Pane ministře, já se dobrovolně hlásím. Určitě nesu odpovědnost za nekvalitu na prvním otevřeném úseku D1 u Prahy. Tam jsme chodili v létě na brigády. Mým úkolem bylo měřit rovinnost mně daného úseku dřevěným téčkem, což bylo prkno metrové délky, na kterém bylo natlučené vodorovně další prkno, a já jsem ho přikládal na uválcovaný podklad a porovnával jsem ho s pevně zabudovaným „téčkem“ na druhé straně dálnice. Na tabulku jsem psal křídou +3 nebo -1 podle toho, jestli bylo zapotřebí ubrat nebo přidat zeminu. Přijel grader, který buď odřízl, nebo přisypal zeminu, tzv. „olůvko“. Tak jsme trávili naše víkendy za „dlaňovku“, tj. za okamžitě vyplacenou mzdu na konci každého dne. Pane Babiši, bez daňového dokladu! Ale to bylo v době, kdy jste byl se svým tatínkem v Maroku.

Naše pracovní návyky byly velmi laxní, bylo mi osmnáct. Zato společnost byla exklusivní: jaderný fyzik, zubař, právník, pár cikánů, samí slušní lidé a byla s nimi nesmírná sranda. Zato „rádiovkáři“, kmenoví zaměstananci, nás nenáviděli. O fotbale jsme se nebavili a o televizních seriálech také ne. Trpěli dojmem, že se nad ně povyšujeme, a to platilo i na naše cikánské kamarády. Jeden zubař jezdil s ohromným nakladačem Caterpillar. Vozil písek a olůvko. Obsah lžíce byl impozantní: 5 kubíků! Jeho upřímně nenáviděl jeden stavbyvedoucí, kterému utekla žena a mohli za to všichni kolem, nejvíc my. Zubař si ho dobíral, z výšky svého obřího nakladače na něj volal: „Tak co, už se ta tvá stará zbláznila a vrátila se ti?“ Odměnou mu byla neskutečná buzerace. Jednou na něj ten idiot zase řval a on měl v tu chvíli plnou lžíci písku (plná korba Tatry). Jen se usmíval a pomalu svůj obří stroj otáčel. Měl jsem strach, aby toho debila nezasypal, to by byl trestný čin! Ne, zasypal jeho Jawu 350. Bylo to v pondělí a ještě v pátek se k ní lopatou nepropracoval. Dobrá pomsta! Nakonec musel poprosit naše cikánské kolegy, aby mu pomohli. „Ale pán majstěr, keď sme u vás len čierné huby, my nevieme, ako sa to robí!“ Musel sáhnout do peněženky, dát každému stovku (v roce 1968) a oni mu tu motorku vykopali. Pak nás pozvali na žranici v hospodě a tam s námi kolegiálně peníze utratili. Když jsme odcházeli vrávorajíce z hospody, křičeli jsme: „Cigán nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“

Takže, pane ministře, jestli v „mém“ úseku u Průhonic je nějaká vada, můžu za to já!



zpět na článek