Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Předvolební strachy

3.10.2016

Mám doma Mein Kampf. Občas si z něho čtu. Nejlépe u okna, protože tam nejlépe vidím. Mam tam vlastně takový malý nacistický koutek.

Vzhledem k minulým zkušenostem hned dodávám, že knihu ani nepropaguji, ani neprodávám, ani o ní nemíním diskutovat. Jen bych rád věcem rozuměl. Sám, bez pomoci učitelů, vykladačů a všelijakých soudruhů. Včera mi říkali, co si mám myslet, dnes mi lezou do komína. Kam asi polezou zítra ...

Když jsme si tedy ujasnili, že můj zájem o knihu je zcela nevinný, snad můžu říct, že po obdržení hlasovacích lístků minulý čtvrtek mě nějaké paralely napadly. Například Hitlerovo tvrzení o impotentnosti, žvanivosti a rozbředlosti parlamentní demokracie. Inu, tak už to v životě bývá, co je největší síla, je i největší slabost.

Daleko překvapivější bylo množství anti-islamistických a anti-imigračních straniček. Scházel už jen Ku-klux-klan. Odkud rostou, že je jich jak houby po dešti? Z hnoje? Ale jen zesměšňováním se nikam nedostaneme. Ani nacistická strana nevznikla z ničeho, ale z částečně oprávněného pocitu ukřivděnosti a bezmocnosti, kdy bylo Německo po první světové válce odsouzeno do role věčného viníka.

Jenže kde je ono ohrožení dneska? Ne, že by muslimský svět nepotřeboval modernizaci, ale to je jiná kapitola. České republice se každý uprchlík vyhýbá jako čert kříži. I ve světě, pokud se podíváme na suché statistiky, počet migrantů dlouhodobě spíše klesá. Život je snadnější a - aniž bych zavíral oči nad utrpením obětí teroristických útoků - celkově a dlouhodobě bezpečnější.

Dnešní věda by zřejmě dokázala odhalit daleko hlubší souvislosti. Jedno z traumat, které si každý z nás nese zhruba od sedmi let, je uvědomění si smrtelnosti. V té době se také odpoutáváme od rodičů, orientujeme se na školu a společnost. Vytváříme kulturu a náboženství, aby po nás „něco“ zůstalo.

Ovšem strach žije dál. Ostatně jak se taky s něčím takovým vůbec vypořádat... Prý se dá dokázat, že pouhá zmínka o tom, že člověk je tvor smrtelný, podvědomě mění jeho chování. Soudci soudí přísněji, učitelé dávají víc pětek, lidé se stávají bigotnější, pečlivější, nesnášenlivější. Charaktery jsou vyhraněnější.

Jestli se také dobrák stává ještě lepším, není jasné. Ani jestli je to žádoucí. Já osobně si to, co je pro mě dobré, raději určuji sám.

A o zmínky o uprchlících, válkách, teroristech není v radiu televizi novinách ani internetu nouze. Zbývá najít pár voličů, pokud možno s mentální úrovní sedmi let.

Dalším zajímavým tématem nynějších voleb je doprava. Jako na motoristu mě na roky zacpaných silnicích dojímají k slzám billboardy politiků náhle slibujících zlepšení.

Jejich upřímnost si s novodobými křižáckými stranami příliš nezadá. Tu se veze na vlnách rádoby zeleného náboženství, jehož hlavním nepřítelem je automobil a nejvyšší modlou přecpaná tramvaj. Už v korespondenci po svém dědovi jsem objevil, s jakou arogancí dopravní plánovači a aparátčíci přistupují ke svým klientům, a nepochybuji, že tam sedí dodnes. Politik, který by bez nich ani nenastrouhal mrkev do polévky, mobilizuje celé město proti kamionům.

Poté, kdy jsou všechny použitelné silnice změněny na půlproudé cyklostezky, pozemky na obchvaty jsou zastavěny nebo rozkradeny, doprava kolabuje a chodci se dusí, přichází doba zákazů, jednosměrek, a parkovacích zón. Omezení rychlosti na 30 km/hod, radar nebo semafor postavíte jedna dvě.

Příkladem sobectví a krátkozrakosti je pro mě v současné době postoj radnice Prahy 6. O tunelu à la Blanka se mluví přes 40 let, naostro se začal projektovat pře 20 lety. Možná, že během té doby někoho napadlo, že ta auta tam budou muset někudy vjet a zas vyjet. Ovšem připravit se na to by vyžadovalo širokou diskuzi, argumentaci, hledání nejlepšího řešení. Hledání pravdy je ale ošemetný proces a do pětiletého volebního období se nevejde. Tak se nyní požaduje ústí tunelu zase zacpat. Samozřejmě jen ve špičkách, kdy to lidé nejvíc potřebují.

To je doprovázeno současným odříznutím jedné z posledních přístupových cest z Korunovační ulice a vytvořením parkovací zóny, kdy se z ostrova Dejvice vytlačí hostující auta do přilehlých zahradních čtvrtí. Cena parkovného v podstatě hodí přes palubu většinu těch, kteří zde pracují a jsou na autě závislí. A jejichž firmy/organizace mnoho let platily radnici přidanou hodnotu. Ovšem, obyvatelé to chtějí. Ale možná se jen někdo postaral, aby to chtěli. Třeba časem zjistí, že sice teď mají pro své auto místo, ale nikam už s ním nepojedou, protože jinde si zavedli parkovací zóny a ucpali tunely taky.

Takže jak z toho ven? Nevím.

Proto bych touto cestou chtěl požádat všechny čtenáře, aby mi pomohli s výběrem hlasovacích lístků. Aby všechny přebytečné odvezli na kole do sběrny a stržené peníze poslali podle vlastního uvážení na pomoc uprchlíkům nebo na stavbu plotu proti nim. A zbývající list strany, která jim zajistí nejlepší život po následujících pět let, nebo jim po tu dobu aspoň dá pokoj, dali do obálky a zanesli do volební místnosti.

Jak jednoduché.



zpět na článek