Pokud by chtěl někdo tvrdit, že výhrůžky, jichž byl v sobotu v jedné z plzeňských restaurací adresátem komunistický poslanec Jiří Valenta, nestojí za řeč a nejsou první, ani poslední, šlo by o trestuhodné zlehčování.
I kdybychom udělali výčet všech politiků, kterým u nás bylo vyhrožováno, nebo se rovnou stali terčem útoku, přičemž k nejvážnějším patřily případy Jiřího Svobody, Pavla Dostála a Jiřího Dolejše, nemůžeme z toho odevzdaně vyvozovat, že zloba se holt proti politikům občas obrátí.
Nelze přejít ani nedávný incident, jenž se odehrál před domem Martina Stropnického, ani pár dnů staré vyhození Matěje Stropnického a Matěje Hollana z brněnské hospody.
Nástrojem umožňujícím se s politiky vypořádat jsou v demokratické společnosti volby. Nikoli řezné zbraně, pistole, lahve s výbušninou nebo anonymní dopisy. To platí jak o těch, co nesou vládní odpovědnost a dělají si co chvíli nepřátele, tak o reprezentantech politických idejí, s nimiž zásadně nesouhlasíme.
Přední místa mezi politickými oběťmi násilí v posledním čtvrtstoletí patří komunistickým zákonodárcům. Nevíme, jestli muž, který hrozil, že veřejnosti až na skandální obhajobu února 1948 nepříliš známého poslance a lokálního politika Valentu zastřelí za jeho komunistické aktivity, měl na mysli nějaké jeho současné kroky, anebo historickou pomstu a partyzánské zúčtování s komunistickou minulostí jako takovou.
Prostě oko za oko, zub za zub. Na tom nesejde. Událost si zaslouží přísnou dohru před soudem už jenom proto, že nesmí stoupat pocit, že i takto lze vést politický dialog.
Účelové malování čertů na zeď
Pokud v minulosti pachatele tohoto typu útoků povzbuzoval nejintenzivněji alkohol, dnes jako afrodiziakum působí sociální sítě. Na nich se mnozí uživatelé rozohňují způsobem, že zbývá již jen krůček k fyzickému násilí. U lidí soudných k překročení hranice nikdy nedojde, ale kroky těch ostatních jsou zahaleny mlhou.
Zkusme ze smutného zážitku Jiřího Valenty vyvodit aspoň tři typy ponaučení. Za prvé je vidět, že si s násilím vystačíme i bez islamistických teroristů.
Ze západu Čech přišla nedávno správa o střelbě, na jejímž pozadí některé servery a noviny nezapomněly vylíčit, že se odehrála nedaleko muslimské modlitebny. Že bylo blízko i kadeřnictví nebo masna, zprávy bůhvíproč neuváděly. Teď naštěstí nikdo o náboženském motivu nemluví. Pokud tedy zvyšovat bezpečnost, tak obecně, před magory různého politického či náboženského přesvědčení.
Klidněji se nám nebude spát, ani pokud místo zpřísňování legislativy týkající se držení zbraní budou občané - a to i hlavou státu - vyzýváni, aby se sami ozbrojovali. I legální držitel pistole může v rozrušení či pod návykovými látkami představovat pro okolí časovanou bombu. Nebo nám chtějí zastánci zbraní tvrdit, že dokud se nestřílí, o nic nejde?
Nevím, co si myslí poslanec Valenta, ale smutnou ironií osudu je, že obhajoba militarizace společnosti občas zaznívá i z řad KSČM. A to přesto, že typičtější je pro pravici – od konzervativních republikánů ve Spojených státech po šikovatele různých domobran mezi neonacisty.
Nervozitu a stres mezi voliče vnáší i účelové malování čertů na zeď, spojené například s migrační krizí. Úkolem politiků je místo šíření paniky a užívání tvrdé, bojové rétoriky hledat smysluplná řešení. K tomu přece mají po ruce aparáty úředníků, analytiků i agentů.
Třeba nyní poslanec Valenta stane v prvních řadách těch, co apelují proti hrubnutí veřejného prostoru a za dodržování pravidel liberální demokracie a právního státu. Byl bych ale spokojenější, kdyby to šlo i bez podobně drastických impulsů.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus