Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 382

23.8.2016

Před 48 lety jsem byl na kole v NDR. Byla to jedna z mála zemí, kam jsme mohli bez toho, abychom museli bolševika prosit o výjezdní doložku. Byla to také jediná země, kam jsme mohli jet k moři. Jak zpívají Tři sestry: „Chci k moři, co má v létě deset stupňů!“ Ráno 21. srpna v táborovém rozhlase lámanou češtinou kdosi hlásil, že československá vláda požádala vojska Varšavské smlouvy o bratrskou pomoc při potlačení kontrarevoluce. Byl to den, kdy k nám vtrhli loupeživé bandy pod vedením Rusáků.

Mně bylo osmnáct a v mé pubertální hlavě se to nemohlo srovnat: jak někam mohou vtrhnout cizí vojska, která určitě nikdo nezval? To přeci nemůže svět tak nechat! Přeci si nějaký Brežněv s bandou sklerotických generálů nemůže dělat, co si zamane! A mohl a nikdo mu nic neřekl. Pár intelektuálů poslalo výzvy, aby vojska odtáhla, ale ve skutečnosti se nestalo vůbec nic.

Když začal v polovině šedesátých let polevovat režim, vyrostly v Praze beatové kluby. Já jsem chodil do Sluníčka, což bylo divadlo v Dětském domě. Tam hráli Matadors s Viktorem Sodomou a Flamengo s Karlem Kahovcem. Dodnes to je výborná muzika a dnešní kapely jim nesahají ani po kotníky.

V proluce Platýz hráli Hutka s Kalandrou. Jejich hitem byla píseň Voják. Z ní si pamatuji pohříchu jen tyto verše: „Jede voják do útoku, pot mu stéká po líci. Mysl má ve velkém zmatku, přemýšlí o dezerci!“ V té době byla snem každého dospívajícího muže „modrá knížka“, potvrzení o osvobození od vojenské služby. Bolševik sice tvrdil, že se jedná o čestnou povinnost mladého muže, což byla stejná blbost jako heslo, které jsem již kdysi zmiňoval, že správní chlapci volí hornické povolání. Znám jenom jednoho člověka, který chtěl mermomocí na vojnu, a tím byl košířský obecí blb Bohoušek. Kdyby ho tenkrát vzali, mohl to dotáhnout až na ministra! Na klíčovou otázku, kterou jsme na něj pod Klamovkou volali - „Bohoušku, jaký máš nejradši ženský?“ - odpovídal: „Kozatý, kozatý!“ S takovým přehledem to mohl dotáhnout nejméně na generála.

Když jsme si vydělali při vykládání vagónů peníze, chodili jsme na víno Kašteljet do vinárny Dubrovník. Připadali jsme si jako světáci. Vykládali jsme vagóny společnosti Technomat v jejich skladu na Zličíně. Na svačinu jsme chodili do hospody Na Radosti. Byla to nádherná stará hospoda s umakartovými stoly. Krásně smrděla směsí plesniviny, piva, cigaret a moče z toalet. A byla tam ráno zima. Dali jsme si čaj s rumem a tlačenku s chlebem. Tlačenku si dělal hospodský sám a byla vynikající. Když začalo v kamnech praskat, museli jsme bohužel odejít zpět do skladu tahat z vagónů kanálové poklopy a jiné těžké věci. Ale peníze jsme potřebovali. Všechno to zařizoval spolužák Jirka Bergman, jehož maminka v tomto podniku dělala.

Dnes z hospody Na Radosti zbyla jen stejnojmenná autobusová zastávka a místo hospody je jen smutná prázdná plocha. Proč takovou krásnou putyku zbourali, ví Bůh.

Každého, kdo ve jménu čehosi zboural nějakou krásnou hospodu, by měl stihnout trest ze všech nejvyšší: aby měl nejméně týden zácpu! Nádherná hospoda Na Špejchaře na rozhraní Dejvic, Letné a Bubenče , kde jsme končili své tahy, protože v předzahrádce byla dřevěná bouda, kde celou noc čepovali pivo a rum a pekli buřty. Tam se utužovala přátelství mezi námi rockery. Vůbec nevadilo, když někdo nesnesl příval intelektuálna a ustlal si na zami. Kamarádi ho překračovali. Dnes jsou z nich zocelení bardi vystupující na předních scénách, případně filosofové a novináři. Celý dům nějaký vůl prodal pánbíčkářům (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů), mormonům, kteří z úžasné hospody udělali modlitebnu! Chápete to? K takové církvi bych se nikdy nedal! My jsme tam věřili ve svého Boha a tam jsem pozna Ivana Hlase, Tesaříky a další umělce. Po Houtyši nám vzali další centrum kultůry!

Nepatřím k těm, co se slzou v oku vzpomínají na bolševika. Naopak, upřímně bolševiky proklínám, ale byl jsem mladý a dělali jsme úžasné kraviny. To, co nastalo po vpádu loupeživých band, nás dusilo a jsem rád, že dnes nemusím nikde žádat o výjezdní doložku, žádný bolševik mě nedusí a mohu jet, kam chci. Tanky „spřátelených“ armád udělaly konec všem nadějím a hlavně jsme zjistili, že bolševický režim se nedá nijak předělat, že žádnou lidskou tvář nikdy mít nebude.



zpět na článek