V minulosti se u příležitosti festivalu Prague Pride vršily debaty, nakolik je homosexualita normální a nakolik si zaslouží veřejné opěvování. Nyní jsme postoupili dál.
Ačkoli organizátoři akce trvají na její apolitičnosti, stále silnější politický náboj jí nikdo upřít nemůže. Ostatně v sobotu jsme v porovnání s předešlými lety viděli méně extravagantních figurek a více politických hesel – o toleranci, ale i svobodě, spravedlnosti a solidaritě.
V průvodu šlo hned několik politiků a politických skupin, byť pouze předseda jediné strany – zelených. Partajní lídři se chovají šalamounsky. Gay a lesbické komunitě nabídnou nižší šarže; sami si to ale nechtějí u opatrné většinové populace rozházet. A to přesto, že jsem měl letos dojem, že počet heterosexuálů se v závěrečném defilé blížil počtu zástupců sexuálních menšin.
Ředitelka festivalu Kateřina Saparová k hlavním tématům této Prague Pride uvedla: „Všichni se rodíme s darem milovat, po lásce toužíme a také si ji zajisté všichni zasloužíme. Přesto v české společnosti pro lásku stále existují překážky, ať už jsou to projevy homofobie vůči LGBT párům, zákaz adopce dětí partnera u stejnopohlavních párů nebo zákaz manželství pro gaye a lesby.“
Tyto paní ředitelkou popsané potíže chtě nechtě mají politické souvislosti, už jen vzhledem k adopční legislativě projednávané parlamentem.
Přesto se mezi levicovými aktivisty, sdruženými například do Bloku Solidarity Forever, objevil požadavek na ještě ostřejší politické vymezení. Podle nich není co slavit, poněvadž napříč planetou diskriminace sexuálních menšin, a to i mnohými vládami, nepolevuje a ke skutečnému zrovnoprávnění gayů a leseb vede ještě dlouhá cesta.
Jinakost neznamená apolitičnost
Dobrovolníci z prostředí komunitního centra Klinika rovnou připravili akci Alt*Pride, v jejímž rámci debatovali třeba o roli sociálních nerovností ve vyčleňování a útlaku uvnitř i vně queer komunity. V souladu se svým vyhraněným viděním světa pak prohlásili: „Chceme reflektovat vliv kapitalismu, ekonomické globalizace a s nimi spojeného konzumerismu na queer komunitu.“
V lecčems se paradoxně shodli i s pořadateli křesťanského Pochodu pro rodinu, který každodoročně Prague Pride stínuje. Jana Jochová z Výboru na obranu rodičovských práv se nechala slyšet, že účastníci průvodu Prague Pride ostentativně oslavují zábavu bez zodpovědnosti, navíc jsou podporováni dotačními programy, nadnárodními korporacemi, zahraničními ambasádami a obrovským mediálním zájmem.
Na dokreslení těchto postojů můžeme zmínit, že v průvodu jely i alegorické vozy velvyslanectví Spojených států amerických či nadnárodních firem, které si uvědomují vyšší koupěschopnost vydělávajících gayů a leseb. Některé argumenty ale jak konzervativcům, tak radikální levici scházejí.
První by měli umět odpovědět na otázku, zda není v zájmu dětí raději city nabitá homosexuální domácnost, než rozložená tradiční rodina nebo rovnou různé sociální ústavy. A druzí by si měli uvědomit, že bez podpory ze sfér politiky a byznysu by se myšlenka rovnoprávnosti minorit prosazovala podstatně pomaleji.
Tento typ polemik je každopádně příjemnější než verbální výlevy některých politiků a političek o prasečinkách či komerční pedofilii homosexuálů. Problémy, s nimiž se potýká prakticky celý svět, sociálními počínaje a bezpečnostními konče, mají totiž svůj odlesk i v prostředí sexuálních menšin.
Tento typ jinakosti neznamená apolitičnost. Naopak. Jedinci, kteří vědí, co je to útlak či marginalizace, mohou často naopak slyšet trávu růst i v souvislosti s jinými tvrdými politickými oříšky.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus