Velká zvířata v divočině, zvláště šelmy, nejsou žádné plyšové hračky. Budí respekt a v některých případech mohou znamenat ohrožení i pro člověka.
Zároveň jde ale zpravidla o druhy, které jsou lidskou vinou ohroženy vyhynutím a jejichž životní prostor se neúnosným způsobem dál zužuje.
Stále častěji se tak musíme zabývat dilematem, kdy už výskyt toho kterého zvířete znamená nebezpečí pro lidi, a kdy naopak převažuje naše morální povinnost ohrožené druhy v divočině chránit. Rozhodování to není snadné, vždyť může jít o životy, blízkost člověka se ale nesmí stát univerzálním argumentem pro beztrestné zabíjení zvířat.
Proč o tom píši? O víkendu byla na Islandu zastřelena mladá samice ledního medvěda, když se dostala do blízkosti lidských obydlí. Lední medvěd není v této severské zemi původním druhem, jednou za čas ale polární šelma na ostrov připlave z Grónska.
Tyto případy nejsou nijak časté, od počátku tisíciletí došlo k pěti takovým událostem, vždy však skončily smrtí medvěda. Za více než tisíc let islandských dějin byl výskyt ledního medvěda na ostrově zaznamenán asi v pěti stovkách případů, poprvé ještě v devátém století, jak uvádí Islandský přírodopisný ústav. Bílí medvědi tak vstoupili jak do místního folklóru, tak i do právního řádu. Právo zabít tuto šelmu obsahovaly už první středověké kodifikace zákonů, ale i moderní islandský právní řád. Až od roku 1994 smí být lední medvěd usmrcen jen v tom případě, kdy ohrožuje lidi či hospodářská zvířata. To jest vlastně pokaždé, jakmile vstoupí na islandskou půdu. Jediná skutečná změna tedy nastala v tom, že zvíře už nesmí být zastřeleno, pokud plave v moři.
Pro obyvatele islandského venkova se toho od středověku vlastně tolik nezměnilo. Víc než kde jinde tam platí, že s drsnou přírodou musejí neustále svádět boj. I tím lze možná vysvětlit, že potenciálně nebezpečnou šelmu raději na místě zastřelí, než aby se pokoušeli o její záchranu.
Přesto je potřeba začít na přírodu nahlížet jinak. Zatímco ještě ve středověku jí byl člověk odkázán na milost či nemilost, dnes se situace obrátila. Nedotčená divočina, kde mohou přežít právě ohrožené druhy jako lední medvěd, stále ustupuje. Zachování těchto zvířat a jejich přirozeného prostředí, které navíc ohrožují i klimatické změny, teď závisí naopak na lidech.
Člověk by si měl uvědomit, že své civilizační výhody nemůže slepě a bezohledně využívat, musí si přiznat i odpovědnost za následky své činnosti. O to se pokoušíme i my v ZOO Tábor, kde se zaměřujeme na ochranu ohrožených druhů.
V případě s islandskou medvědicí by se odpovědnější přístup mohl projevit tak, že zvíře - bez ohledu na vyšší náklady - uspí přivolaný veterinář a následně je přepraví zpět do jeho přirozeného domova. Podobných případů, kdy člověk zvolí pohodlnější cestu, která však znamená smrt ohroženého zvířete, jsou ale tisíce a tisíce.
Člověk získal moc přírodu ničit a domýšlivě si při tom připadá jako vítěz. Divokých zvířat ubývá a naopak jsou množeny ty druhy, které se dají výhodně vytěžovat ve velkochovech. Chceme ale v takovém světě skutečně žít?
Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.