Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Vox populi

19.7.2016

Hlas lidu – hlas boží. Ten výrok jsem slýchal jako malý kluk od svého dědečka a babičky, aniž bych o jeho významu vůbec uvažoval. Pak přišel únor 1948 a já ho slýchat přestal. Babička mezitím zemřela a dědečkovi, který byl vychováván za vlády císaře Františka Josefa I., se nějak nechtělo komentovat, co se kolem děje. Soudruzi to rčení zásadně nepoužívali. Ne, že by se jim nehodil jeho smysl, ale asi se jim nelíbilo slůvko „boží“. Oni měli tehdy za své božstvo ústřední výbor a soudruha Stalina.

Dlouho jsem si myslel, že podsouvání božského rozměru nějaké politické instituci je holý nesmysl, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Jako začínající televizní redaktor jsem se někdy na jaře roku 1970 dostal na takový mezinárodní mládežnický pidifestival, který se konal v Sofii. V Bulharsku jsem ještě nebyl, tak proč ne. Jednoho dne nám naši hostitelé řekli, že nám zařídí návštěvu mausolea Jiřího Dimitrova. Pokud jsem věděl, zůstali takoví „voskovci“ na světě jen dva, možná tři. Ostatní se údajně rozpadli a byli pak pohřbeni docela obyčejně. A nejméně jednoho – Stalina – potkala ta smůla, že se přestal svým nástupcům líbit a z mausolea ho vyšoupli. Ne příliš daleko, jen kousek od zadní stěny toho baráku, ale stejně, ta ostuda! Zkrátka, tušil jsem, že uvidím něco neobyčejného, a začal jsem být docela zvědav.

Před mausoleem byla fronta dlouhá jako Lovosice, protože se otevíralo jen výjimečně. Frontu jsme na pokyn bulharských komsomolců neslušně předběhli a vstoupili do poměrně úzké, tajuplně osvětlené chodby, která se už od začátku zatáčela dokolečka dokola, jako ulita nějakého monstrózního šneka. Museli jsme pak zakonzervovaného soudruha jeden za druhým obejít alespoň třikrát, než jsme se k němu konečně dostali. Hned na začátku chodby mě udeřila do nosu povědomá vůně kadidla. Je to tu jako v kostele, řekl jsem si, a také ano. Tam, kde bývají ve zdejších pravoslavných chrámech po stěnách řady ikon, byly podobným způsobem uspořádány pískovcové reliéfy, na kterých převládaly pěticípé hvězdičky, srpečky a kladívka, prostřídané státním znakem socialistického Bulharska s velkým sluníčkem a snopy přezrálé pšenice. Tohle s vůní kadidla? Opravdu drtivý zážitek. Jak jsme pak jeden druhého postrkovali zatáčivou chodbou, náhle jsem se vynořil ve větší obdélníkové místnosti přímo před svatým Jiřím. Ležel v prosklené rakvi oblečen v dokonale padnoucím rezavě hnědém obleku a lehce se usmíval pod fousy. Nosil totiž něco jako knírek. Jedna dojatá babička položila k rakvi kytičku a ze zvyku se pokřižovala. Ale to už nás další příchozí nemilosrdně tlačili dál, kamsi k východu. Udělal jsem jen tři čtyři kroky a, světe div se, dýchám čerstvý vzduch, nade mnou je nebe a za mnou mausoleum. Nechápal jsem to. Odporovalo to všem fyzikálním zákonům a také všemu, co jsem věděl o konstrukci šneka. Jestli to byl bulharský vynález, anebo pouhá kopie toho, co stojí ve větším provedení na Červeném náměstí v Moskvě, není vůbec rozhodující. Ale pochopil jsem, že má-li být někdo zbožňován, neobejde se bez síly emocionálního působení dobře vypočítaného chrámového prostoru.

Může se zdát, že tento příběh s pořekadlem o hlasu lidu téměř nesouvisí. Otázkou však je, co si představujeme pod pojmem „hlas boží“. Asi se shodneme na tom, že je to něco správného, něco v životě nevyvratitelného, něco rozhodně pozitivního. Proto všichni vládci už od časů starověkých říší tolik usilují o „zbožnění“ v očích ovládaného lidu.

Nezapomínejme na to, že stejně jako se moderní diktátoři stále zdokonalují v umění jak obalamutit lid, musíme i my zdokonalovat všechny způsoby, jak diktátory odhalovat a odolávat jejich vábení. Například Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, kterého někteří považují za „presidenta“ EU. Jednou měl prohlásit, nikoli však oficiálně: „My to děláme tak. Něco zavedeme a nespěcháme, počkáme na odezvu. Buď to projde, a když se proti tomu někdo hlasitě ozve, zkusíme to samé předložit jinak.“ Navíc prý také řekl: „Když to začne být vážné, musíte lhát.“ Co myslíte, je to metoda demokrata, nebo metoda rádoby diktátora s pochybným charakterem?

Každý z nás by měl uvažovat o tom, proč se všichni diktátoři tolik oháněli a dodnes ohánějí tím, že vládnou z vůle lidu, jménem lidu a ve prospěch lidu, ale přitom tvrdě potlačují jakýkoli hlas lidu, který je odlišný od jejich vlastního názoru nebo jejich vize světa. A také uvažovat o tom, proč většina diktátorů končí špatně.

Předkové měli pravdu. Hlas lidu může být opravdu hlasem božím, nebo hlasem přírodní tvůrčí entity se vším, co k ní patří, chcete-li. Má to však jedinou podmínku. Musí být vyjádřen svobodně.



zpět na článek