Předkládám ukázku ze scénáře, jak jsem slíbil v minulém vyprávění.
Obraz 9., u vrátnice nemocnice, exteriér, podvečer
K. se chystá nastoupit do sanitního vozu Škoda Tudor. Přichází sekundář Jarda z chirurgie -Ty máš první službu venku, že jo? Tak hlavně nic nevoz, máme všude plno .- K.- Jistě, já už si poradím. - souká se do sanitky, zjistí, že musí mít kolena šikmo, pozdraví – Dobrý den.- - Toprý ten, pane toktore,- odpoví řidič Alfréd, nepochybně sudetského původu, který odolal odsunu. - Kam to máme? - - Nějaký Šulc, bolesti břicha, v Házlově.- Tak jetem.- Následuje několik záběrů na les, ze kterého se občas vynoří tabulka „Hraniční pásmo, vstup zakázán“.
Poslední záběr je příjezd před chalupu, z níž vychází starší paní. - Dobrý den,- zdraví K. - Tak co pacient? - - Ferštýnyšt, hea tokta, krýskot!- odpoví paní a vede K. do kuchyně. Na starém otomanu leží asi třicetiletý muž a svíjí se . - Tak co vás bolí? - přistupuje K. k pacientovi. - Tút vé, tút vé,- odpoví muž a ukazuje na břicho. K. mu vyhrne triko a začne prohmatávat břišní krajinu. Ať zmáčkne kamkoli, muž úpěnlivě opakuje – tút vé, tút vé, - na otázky po zvracení, stolici a vůbec na cokoli odpoví po vzoru své matky, jen s poněkud odlišnou výslovností – frštýnyšt, her toktr!-
- Tak co, - ptá se Alfréd, - který přišel za K. - Je to akutní břicho, vezmeme ho do špitálu. - Na, koma her,- vyzve Alfréd pacienta, pomůže mu vstát a vleče ho do sanitky.
Prolínačkou se dostaneme před chirurgickou ambulanci, odkud s nemocným vychází Jarda, v ruce má tubičku Ftalazolu. - Tak ho vem zase domů, tohle mu dej na tu sračku a koukej se naučit německy, člověče, tady to budeš potřebovat. -
A v tom měl hlubokou pravdu jedenáct let po vítězné válce. Ještě že jsem nevyhodil slovník Universum.
Zde pro pochopení mých dalších osudů musím vložit opět něco osobního. Při oslavě promoce jsem rodině sdělil, že se hodlám oženit se svou dívkou. Studovala na stavební fakultě ČVUT, seznámili jsme se v loutkovém divadle, tři roky jsme spolu chodili. Otec to rázně zamítl řka, že má před sebou ještě dva a půl roku studia a že musíme počkat. Ve skutečnosti měl zřejmě pocit, že nějaká inženýrka není pro doktora nejlepší volba.
Poprvé v životě jsem otce neposlechl, Věra přijela za mnou s pracně vybojovanou propustkou, a po šesti týdnech pobytu v Aši jsem se v tamních ruinách šťastně oženil. Ty ruiny, jak mi vysvětlil Ota Brych, nebyly následkem války, ale přičinlivosti českých revolucionářů, kteří odvezli okna, dveře, střešní tašky, a časem dokončila zkázu četných neobsazených domů příroda.
Obraz 22. - pokoj primářky kojeneckého stavu, u stolu paní primářka P., vedle ní kolegyně z obvodu Č., proti nim K. a V. Dopíjejí kávu.
- A vy, paní inženýrko - ptá se doktorka Č. - kdepak budete do té svatby bydlet, to v hotelu?-
- Na hotel ani nemáme peníze, - paní kolegyně, - odpoví za V. K. - a já myslím, že na ten týden... - - No já jen, aby nebyly řeči, znáte to, na malém městě se nic neutají .. - - Ale prosím tě, Helenko, však paní inženýrka si to jistě dobře rozmyslela, - hasí oheň primářka. - Tak děkujeme za kávu, - zvedá se K. spolu s V. - dobrou noc. - Dobrou noc a hezky se vyspěte, - přeje doktorka Č. s jakýmsi nepovedeným úsměvem.
Obraz 23. pokoj, který teď sdílí K. s V., která se k němu tulí na gauči.
- Kytku jsi objednal? - - Samozřejmě, dokonce mají i mečíky. - A hudbu? - -Dal jsem desku s Rachmaninovem takovému ochotnému pánovi na národním výboru. Tak už se pořád neptej - zhasíná K. lampičku . V tu chvíli naléhavé klepání na dveře.- Co je?- volá K. - Pane doktore, Ivánek má devětatřicet.- - Hned jsem tam,- navléká K. kalhoty a mizí ve dveřích.
Svatba proběhla standardně, i s plačícími sestrami, na svatební cestu jsme jeli do Františkových Lázní, zpáteční lístek 6 Kčs. Ale teď zpátky k profesi.
Obraz 32. před vrátnicí nemocnice, kam právě vchází K. Vrátný končí telefonický hovor a mává na K. - Doktore, máte čas?- -Copak se děje?-- Ále, v hájovně v Podlesí se oběsila ženská, a já tu zrovna nikoho nemám.- V tu chvíli projíždí kolem vrátnice náš známý Alfréd, také zastaven. K. sotva nasedne , sanitka vyráží smykem na silnici a Alfréd volá jásavě – Tršte si čepici, toktore, pojeteme s kopce! - Vidíme mračno prachu za vozem a posléze i mrak peří z přejeté slepice.
Obraz 33. - před hájovnou v Podlesí stojí dva poddůstojníci PS a hrdě hlásí přijíždějícímu K. - Soudruhu doktore, ničeho jsme se nedotkli! -
K. vletí do místnosti, které trůní stará postel s vysokými čely a ozdobnými koulemi na nich. Kolem jedné z nich je uvázána prádelní šňůra, na jejímž konci skončila v kličce stará paní, napolo svezlá na zem. - Potíž je v tom, že nejsme v detektivce, - zařve K. - mohli jste ji alespoň odříznout, někde tu bude kudla! - - Nůž se najde v kredenci, žena se svalí na podlahu, a přitom se z jejího hrdla ozve táhlý vzdech. Alfréd dorazí s nosítky, žena bleskurychle naložena, K. cestou zkouší umělé dýchání tehdy klasickým způsobem, můžeme se chvíli bavit, jak sebou mlátí o stěny sanitky, ale spíše prolneme na chirurgickou ambulanci, kde opět vítá K. sekundář Jarda. - Hele, je dobře, že se tak snažíš, ale příště se napřed podívej na mrtvolný skvrny. Ušetříš sobě i nám hodně času a starostí. -
Za svou pohotovostní kariéru jsem zažil množství sebevražd, dokonavých i nedokonavých, zejména ženy se trávily tak, aby byly včas objeveny a zachráněny. Tyto skutky jsme v Aši léčili společně s mým spolutrpitelem Pepíkem metodou velmi razantního výplachu žaludku. Byli jsme si jisti, že příště zvolí jiný způsob samovolného odchodu ze světa.
První otravu jsem zažil brzy na počátku své profesní kariéry, byla to působivá scéna .
Začnu s ní příští pokračování.