Než se ve vzpomínkách rozloučím se svou Alma Mater, musím se ještě zmínit o dvou událostech, které se našich životů hluboce dotkly.
Tehdy si vládcové říše usmysleli, že zbaví inteligenci nežádoucích titulů doktorských a nahradí je promovanými lékaři, právníky atd. Některým o rok starším kolegů se to nelíbilo, jejich delegace se vydala k tehdejšímu prezidentovi Zápotockému, aby záležitost uvážil a eventuálně zarazil, rovněž napsali a rozšiřovali petici. Pak celý ročník šestý a pro jistotu i náš pátý byl povolán do největší posluchárny, u vchodů postávali dva pánové v tvídových sakách a dohlíželi, abychom se všichni podepsali a setrvali až do konce.
Hlavním řečníkem byl tehdejší ministr školství František Kahuda, sám dvojitý doktor (hned nás napadl příhodný latinský citát – Doctor duplex, asinus triplex – Dvojitý doktor, dvojitý osel). Jak se tenhle člověk později stal zasloužilým biotronikem a propagátorem paranormálních jevů, je mi dodnes záhadou.
„Zatímco hrdinný korejský lid trpí zločinnou imperialistickou agresí a čínští dobrovolníci obětují své životy, hrstka imperialistických štváčů vedených agenty CIC se odvažuje protestovat proti zlidovění svých titulů...“ V tomto duchu se nesl jeho celý úvodní projev. Jeho oponent, vůdce oné delegace na Hrad, naopak s klidem a věcně vyvracel všechny ty pitomosti: „Pochybuji, že by se agenti CIC vydali pokojně vysvětlit své stanovisko panu prezidentovi, který ostatně slíbil, že naši žádost podpoří.“
Pak vyskočil jeden z profesorů řka, že doktorského titulu si nikdy nevážil, považuje si jen titulů docent a profesor, o které se musel zasloužit. „V tom případě pan profesor jistě podpoří náš alternativní návrh, že by se všichni titulů vzdali.“ „To nám přece nemůžete brát, to je naše právo,“ ječel profesor Lukáš, děkan fakulty.
Ministr pak reagoval na sdělení, že petici o zachování titulů podepsalo i čtyřicet pedagogů fakulty, že tak učinili pod nátlakem. Vůdce studentů pak vyzval přítomné, aby se k tomu vyjádřili.
Nastalo hluboké ticho.
Po chvíli se z hloubi posluchárny zvedl profesor Sekla a pravil: „Vidím, že to bude zase na mně. Studenti mi dali petici přečíst a já jsem ji po zralé úvaze podepsal. Podotýkám, že jsem byl třicátý pátý,“ dodal za bouřlivého potlesku.
Nakonec začal dr.dr. Kahuda mlátit svazkem papírů o katedru a ječel: „Já jsem váš rezortní ministr a co rozhodnu, to platí, a nikdo mi do toho nebude mluvit!“
S tím byl přítomným povolen odchod.
Nový titul jsem deset let hrdě používal, ba miloval, jsa promovaným dětským lékařem, s nabízející se zkratkou PrDěL.
V roce šedesátém šestém (až bude dávno všude mír, jak se zpívalo) jsem pak poštou obdržel nový diplom, ve kterém jsem přepromován na doktora veškerého lékařství s označením MUDr. a pozbývám oprávnění používat označení promovaný dětský lékař.
A to jen proto, že mocipáni zatoužili obdařovat se tituly RSDr. (čti Rodné Strany Doktor nebo Rozhodnutím Strany Doktor), tak prosté to bylo, a to jsme ještě nežili v reálném socialismu. „Jaký je rozdíl mezi socialismem a reálným socialismem?“ táže se dobový vtip. „Jako mezi aktem a pietním aktem.“
Druhá událost nastala koncem posledního ročníku studia. Navštívil nás kádrový referent fakulty v bílém plášti (říkalo se, že býval holičem) a pravil: „Soušky a souzi, na fakultě jsou lidi různé, ženaté, vdané a svobodné, a podle toho bude vypadat vaše distribuce.“ Dostali jsme papír, kde bylo možno vybrat si kraj, ve kterém bychom rádi působili. Zkusil jsem Pardubický a Liberecký, jako svobodný jsem na Prahu ani nemyslel. Příslušná komise mě vyvedla brzy z omylu, že si mohu vybrat pohraničí, byl jsem zadělen (to není slang, ale oficiální termín) do kraje Karlovarského.
Jeden z chebských sekundářů se na mne obrátil s tím, že by mě rád viděl v tom proslulém Vajdštejnově městě, a tak jsem tam vyrazil, město nic moc, ale proslulé dětské oddělení s výborným primářem. Pohovořil se mnou dosti dlouho, a odjížděl jsem se slibem, že tam nastoupím, spokojeně do Prahy, kde jsem za několik dní později byl promován.
Jako bavič jsem byl vybrán i k poděkování studentů fakultě a rodičům, řeč jsem si připravil, načež mi soudružka tajemnice strčila do ruky papír, na kterém byly sáhodlouhé díky Straně a Vládě a Dělnické třídě, z jejichž milosti jsem se poflakoval šest let. A tak se stalo, že poprvé v historii fakulty odmítl student poděkovat učitelům a rodičům. Text pak přeslabikoval Pepík, můj pozdější souputník Byl jsem blbec, měl jsem tam jít a pronést svou řeč, ale neodvážil jsem se. Přitom už mi nemohli nic udělat.
A třicátého prvního července (měl jsem nastoupit prvního srpna, ale kdosi mi poradil, že takto budu mít nárok na pět dní dovolené) jsem nastoupil na Florenci se starým kufrem do autobusu, dojel do Karlových Varů a dovláčel ten kufr na odbor zdravotnictví KNV.