Mezi mnoha lidmi panuje mínění, že turisté jsou jedna rodina, jejíž členové se při náhodném setkání zdraví, ba obdaří se i hřejivým úsměvem. Občas tomu tak je, ale čeho je moc, toho je příliš. Někdy je při výstupu na Sněžku nebo v Prachovských skalách takový nával, že se na uvolnění cesty musí čekat. A na cyklostezkách poblíž velkých měst bývá tak husto, že běžný český pijan s obtížemi hledá místo, kde by mohl beze svědků vypustit vodu. A zpomalí-li v Jizerských horách běžkař, aby se pokochal výhledem do krajiny, může dostat vynadáno, že jede v nesprávné stopě. Také veselým vodákům někdy zmrzne úsměv, když jim pod Suchdolem začátečníci ucpou Lužnici.
Ještě větší rozpory existují mezi jednotlivými odvětvími. Jak si může lyžař-běžkař oblíbit tlupu pěšáků, kteří mu rozdupou stopu jako stádo kanců? Nebo jak mohou být pěšáci s hůlčičkami rádi, když mezi ně vlítne obrýlený cyklista v helmě? Úskoky do stran zachraňují důchodci své kosti. Celoroční cyklisty nesnáší také běžkaři. Stopy horských kol z listopadových čvachtanic ztvrdnou na kost, zanesou se trochu sněhem a běžkaři pak padají na ústa s vcelku pochopitelným výkřikem „za...ný cyklisti!“
Existuje však skupina lidí pohybující se přírodou, které nenávidí všichni turisté bez výjimky – čtyřkolkáři. Tito bezohlední pitomci ničí pěšiny a louky, plaší zvěř a obtěžují lidi a ještě si při tom myslí, že provozují jakýsi sport. Máme řadu ministerstev, ta se však takovou prkotinou očividně nezabývají.