Rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti vyhlášky upravující úřední postupy v soustavě státního zastupitelství má nejvíce komentovaný dopad v příkladném poukazu na to, že za všech okolností musí být v trestním řízení dodržována zásada místní příslušnosti pro rozhodování soudu. To, že je nasnadě, že v klíčových případech posledních let se dočkáme ještě dramatického vývoje a možného zneplatnění úkonů pro ignorování základních právních postulátů – které, jak vtipně poznamenal profesor Gerloch, učíme studenty ve 2 .ročníku právnické fakulty –, je celkem jisté.
Přesto má rozhodnutí jeden podstatný akcent, na první pohled neviditelný, avšak vypovídající o tom, kam se vydá Ústavní soud. Jakou přijme rozhodovací praxi, nakolik a jak bude ovlivňovat justiční život? Ústavní soud v aktuálním složení zdůrazňuje otázky lidskoprávní se sociálním či významně rodinným prvkem. Za klíčové bere tyto oblasti, když otázku veřejné správy, běžných výkladů občanskoprávních institutů a třeba otázku restitucí řešily logicky soudy v předcházejících složeních.
Co však vnímám jako alarmující, je fakt, že zdrženlivost rozhodování se začíná projevovat v přílišné akademičnosti. Ústavní soud neruší rozhodnutí nižších soudů, ale vyslovuje se častokrát k hledání ústavně komfortních řešení. Chce pravděpodobně naznačit, že váha jeho rozhodnutí a jeho názoru by měla být taková, že bude rozhodovat jen zcela výjimečně o zrušení konkrétního rozhodnutí či aktu obecných soudů a státních orgánů. Bude se snažit je vést váhou své autority a právnické erudovanosti.
Likvidace obviněním
Jsem si jist, že takové období stále nenastalo. Naopak zdánlivě klidná doba vede k tomu, že v otázkách lidských práv a základních svobod, a to významně v řízeních trestních a direktivních zásazích státní moci, vyžaduje přímé zásahy Ústavního soudu. Ústavní soud nemůže přehlížet, že řízením v trestních věcech je ve skutečnosti řešena složitější problematika, problematika svobody a meze výkonu „soft tortury“ státní moci. Orgány trestní pravomoci státu jednají tady a teď. Sbírají DNA, odposlouchávají, špehují, ale i zakazují, přikazují, nutí, používají sílu a pravomoc, jak se jim zlíbí. Perlustrují toho, kdo nesouhlasí tu s prezidentem, tam s Číňany.
Tato tendence sílí dlouhodobě. Pocit moci opíjí stát a jeho údy. Narkoman na heroinu je míň závislý než stát na své pravomoci. A ke každé buzeraci a síle přidává kouzelné – stěžuj si a pak to posoudí soud, teď buď zticha a poslouchej. V trestních věcech to platí stonásobně. Řízení v těchto věcech však dnes trvají mnohem déle, obvinění a obžalovaní jsou vystaveni stresům a veřejným dehonestacím v nebývalé míře. Jak se přenáší trestní řízení do médií a dochází k masivnímu využívání, ve sledovaných kauzách silových prostředků, jakými jsou vazby, domovní prohlídky, zajišťování prostředků obviněných apod., je třeba jednat stejně razantně a praxi utnout. Není možno čekat, až se s tím popere Nejvyšší soud, protože k němu dorazí tyto případy až za řadu let. Situace je taková, že zákon říká, že voda má být studená, a ona je někdy vlažná a někdy horká a Ústavní soud reaguje, vždyť je to v pohodě, ona zchladne. V disentu k rozhodnutí Ústavního soudu, které je podnětem tohoto textu, o tom hovoří hezky Jan Musil, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek. Je to na těch místech, kde zazní poměrně jasná argumentace k tomu, že stát nemůže, ať už z jakýchkoli důvodů, překračovat, a to i měkkým způsobem, základní pravidla. Stát může svoje pravomoci včetně pohybování s místní příslušností vykonávat jen na základě zákona, a to i tam, kde jde o jeho vnitřní organizaci a záležitosti.
Ústavní soud nemůže být, bohužel, květinovým dítětem a akademickým zdrojem moudrosti. Nikdo ho neposlouchá. Jako strážce ústavnosti musí na dlouho založit knihy a laskavost a přijít s ohněm a mečem.
Autor je advokát
LN, 19.5.2016