Lidé se nechtějí sociálně začleňovat, chtějí žít podle svého
Ghetto. Segregace. Etnické čistky. Slova, která budí úzkost nebo přímo hrůzu. A přece označují něco, co existuje nebo probíhá i v našem světě. Ano, i v podmínkách vyspělé demokracie existují ghetta a vznikají nová. Dokonce iv zemích, které si na lidských a občanských právech mimořádně zakládají.
Najdeme-li například na internetu etnickou mapu hlavního města Spojených států amerických (klíčová slova: Washington DC ethnic map), zjistíme, že existují čtvrti téměř dokonale bílé, téměř čistě černé, přičemž další menšiny (Asijci, Hispánci) mají rovněž tendenci vytvářet shluky. Totéž platí, možná dokonce v ještě větší míře, i pro New York a další velkoměsta. Na některých místech se stává, že na protější straně ulice začíná úplně jiný svět: tak ostré bývají hranice moderních ghett. Jen málo bílých žije na sever od zhruba tří čtvrtin délky Central Parku na Manhattanu – a pokud ano, jsou soustředěni do dvou nebo tří malých okrsků. Jen málo barevných žije na jih od Central Parku: a i je lze nalézt v několika málo kompaktních lokalitách.
Na rozdíl od středověku neexistují žádné diskriminační zákony, které by menšinám nařizovaly bydlet v určité omezené oblasti. Moderní ghetta vznikají na čistě dobrovolném základě. Lidé je sami chtějí.
Nadšení pro kuřecí pařáty
Na tomto místě byste možná čekali nějakou moudrost o potřebě integrace, boje proti xenofobii, začleňování vyčleněných a tak dále. Ale ne. Ve skutečnosti je to tak, že lidé určitého etnického nebo náboženského původu cítí potřebu vyhledávat sousedství lidí jim podobných. Pokud jste třeba Číňan žijící v cizině, jistě uvítáte sousedství lidí, kteří hovoří vaším jazykem, mají podobné názory na kulturu a způsob života, sdílejí vaše nadšení pro smažené kuřecí pařáty (každý ví, že čínská kuchyně pro bělochy je parodie) a tak dále. S krajanem si lépe rozumíte a můžete spolu snáze obchodovat nebo spolupracovat.
Aby bylo jasno: vznik etnicky silně profilovaných lokalit není způsoben nenávistí k cizím, ale preferencí sobě podobných. Můžete mít rád Angličany, ale pokud budete žít v Anglii, zjistíte, že mít nablízku krajany je velmi praktické. Proto se například Poláci nejčastěji vyskytují v londýnské čtvrti Ealing, Litevce bychom našli v Barkingu a Dagenhamu. Pokud jde o tradičnější menšiny, za typicky židovskou čtvrť platil kdysi Whitechapel, který je však dnes převážně indický a bangladéšský. Židé se přestěhovali do Golders Green nebo do Cazenove. Částečně splynuli s většinovou bílou populací, která je ovšem v Londýně již menšinou.
Teorii, která pomocí extrémně jednoduchého matematického modelu popisuje vznik segregovaných městských čtvrtí, vytvořil již v 60. letech ekonom Thomas Schelling (Nobelova cena za rok 2005).
Představte si šachovnici s černými a bílými figurkami, které jsou rovnoměrně rozmístěny. Každá má osm sousedů kromě těch, které jsou na kraji šachovnice. Předpokládejme, že každá figurka je „spokojena“ v dokonale promíšeném prostředí, a že dokonce toleruje převahu figurek odlišné barvy v poměru 2 : 3.
Pokud budou figurky dokonale rovnoměrně rozmístěny, žádná nebude mít motivaci opustit své „bydliště“. Takto dokonale integrovaná společnost je však velmi křehká. Stačí náhodně promíchat několik figurek. Některé figurky již nebudou šťastné a získají motivaci stěhovat se ke svým: bílé k bílým, černé k černým. Velmi rychle tak vykrystalizují rozsáhlé stejnobarevné zóny. K segregaci dochází spontánně, a to i v situacích, kdy míra vzájemné tolerance je dosti vysoká. „Mírné příčiny mohou mít extrémní následky,“ komentuje Schellingovy výsledky ekonom Tim Harford, autor knihy Logika života.
Schellingův model spontánní segregace vysvětluje velmi názorně její příčiny. Neřekne nám ovšem, proč se určitá etnická skupina usadí právě v konkrétní čtvrti. Nicméně se ukazuje jeden zajímavý fakt: menšiny mají tendenci preferovat velkoměsta. Má to svoji logiku. Ať už patříte ke kterékoli menšině, v Londýně najdete více krajanů než třeba v St. Ives.
Vrána k vráně sedá
Praktická aplikace Schellingova modelu je zřejmá: všechny dobře míněné teorie o multikulturalismu, integraci a tavících kotlících jsou k ničemu. Lidé se nechtějí sociálně začleňovat, lidé chtějí žít podle svého. Mohou respektovat a mohou mít rádi své spoluobčany jiného původu, ale nakonec platí, že vrána k vráně sedá.
Kvóty pro umisťování imigrantů jsou nebezpečný nesmysl, neboť jejich logika jde proti lidské přirozenosti. Žádný velkolepý a potleskem provázený sociálně inženýrský plán nemůže uspět, pokud nerespektuje, v čem si lidé různého původu jsou odlišní. Pracovat s utopickým předpokladem, že všichni lidé jsou stejní a liší se jen v bezvýznamných maličkostech, nutně povede k velmi antiutopickým výsledkům. Ony totiž i ty zdánlivě bezvýznamné detaily hrají roli v tak složitém organismu, jakým je lidská společnost.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 16.5.2016