Zúžení svobodného prostoru
Normálně si dávám pozor, abych nepsal o sobě, protože to není zajímavé, ale v tomto případě se nahromadila řada subjektivních osobních zkušeností, která myslím, ukazují rychlou proměnu veřejné diskuze. Jako určitý bod obratu vnímám počátek uprchlické krize zhruba před rokem, kdy jsem měl silný pocit, že se veřejná média rozešla s tím, jak situaci prožívali a hodnotili lidé kolem mě nejvíc od roku 1989.
V čem pozoruji hlavní změny? Především mám pocit, že se veřejný prostor mně samotného i mých vesměs akademických kolegů zužuje a stává se stále víc konfliktní či dokonce nebezpečný. Je stále obtížnější být na veřejných přednáškách otevřený, a to už z toho důvodu, že na veřejnou přednášku např. pro žáky středních škol přijde novinář a zcela samozřejmě si pořídí záznam přednášky a pak z něj sestaví článek, ve kterém je vše, co jsem řekl, ale ve zkratce a většinou bez kontextu.
Další potíž jsou titulkoví redaktoři. Je zapotřebí, aby čtenáři novin a dalších médií věděli, že většina médií má svého odborníka na titulky. Naprosto zákonitě se stává, že do titulku se dostane okrajová zmínka, někdy jen zajímavá, ale dobře znějící metafora, tedy že článek či rozhovor byl v mnoha, řekl bych možná ve většině případů zamýšlen jinak, než vyzněl titulek. Mně samotnému se to nedávno stalo v rozhovoru s paní Drtinovou, jejíž práce si jinak velice vážím. Nicméně v titulku, který zřejmě dělá někdo jiný, jsem vyzněl jako typický islamofob, zatímco rozhovor byl, myslím, mnohem umírněnější. Významný český arabista mi řekl, že právě z tohoto důvodu přestal poskytovat médiím rozhovory, protože titulkový redaktor dal jeho pečlivě váženým slovům agresivnější formulaci a to daného odborníka, jehož znalecký hlas bych rád slýchal, mezi jeho muslimskými přáteli poškodilo. Přicházíme tak o kvalitní názory.
Zprávy pojaté jako černá kronika
Média dnes často fungují jako kdysi černá kronika. Lidi zajímají zprávy o nehodách, neštěstích a nebezpečích. Každé médium se řídí sledovaností. Je to pochopitelné u komerčních médií, kde se cena reklamy logicky počítá podle sledovanosti. To se však týká i státní televize, která je vedena tzv. „manažersky“ a často lidmi pocházejících ze soukromých televizí. Výsledkem je pozvolné „vybydlování“ televizního zpravodajství, které přestává oslovovat mladší generaci a televizi dostává do situace chronické sebevraždy. V honbě za divákem ztrácí věrné příznivce.
Tato věc souvisí s tím, čemu N. Chomski říká záměna informačního obsahu za emoční. Typické to je např. v reklamě na automobily, která představuje přímo esenci čistých emocí navozující třeba, že v daném autě se budete cítit jako hrdina typu Jamese Bonda. Přitom bývaly doby, kdy reklama informovala o tom, že nějaký výrobek existuje a jaké má vlastnosti. Současné reklamní postoje pak přebírají mnohá média soupeřící o diváky, posluchače či čtenáře. Rychle zaujmout za této situace umí jen emoce, data potřebují delší dobu. Řada mých kolegů dobře cítí ošidnost této hry a odmítá do ní vstoupit. Mohu říct, že opakovaně potkávám lidi, kteří mají co sdělit, ale nechtějí nést svoji kůži na stále konfliktnější trh veřejných názorů.
Ztráta kontextu
Nedávno jsem přednášel, zdarma a z dobré vůle, pro jeden výzkumný ústav, kde jsem však musel slíbit, že se budu některým aktuálním tématům vyhýbat. Byl jsem požádán o abstrakt toho, o čem budu mluvit. Celé to bylo velice seriozní, ale cítil jsem za tím alibismus, abych neřekl něco nevhodného, co by pracovišti mohlo škodit. Velmi dobře tomu jako bývalý ředitel akademického ústavu rozumím, ale jako přednášejícího mně nebaví dávat si pozor na každou větu, protože tím přicházím o část svobody slova.
Ještě složitější je situace na vysokých školách zejména humanitních směrů, kde je obvyklé, že se vzdělávají (jako kdysi na Sorboně 60. let minulého století) radikální a k boji, v tomto případě digitálnímu boji, připravení studenti. Je to normální a dokonce by to tak mělo být. Vytrácí se však něco, co bývalo kontextuální analýzou. Dřív bylo běžné, že si přečtete celý článek a pochopíte, co tím chce autor říct a jednotlivé výroky hodnotíte v rámci celku. V současné době se uplatňuje jev, který začínají dobře znát profesoři po celé Evropě. Snad pod vlivem sms zpráv a televizních návěští (headlines) se vytrácí zejména u mladé generace vyrostlé na multitaskingu schopnost porozumět delšímu textu a na jeho místě se objevuje zkratka. Právě tato nepřesná zkratka pak putuje sociálními sítěmi (protože kdo má čas a chuť číst celý článek?) a stává se předmětem veřejného posuzování, aniž by byl brán do úvahy celý článek.
Může se však stát ještě horšího. Určitá skupina má počítač nastavený tak, že dostane návěští v tom okamžiku, kdy se článek nějaké osoby objeví na webu. Tento článek je pak rozeslán dalším členům skupiny, kteří na něj rozhořčeně reagují a tím vytvoří zdání masivního odporu, které pak jako argument postačí novináři významnějšího média, jež se pak pisatele snaží „odstřelit“.
Eurosvazáctví
Podstatné pro mne je, že výzkumné ústavy, ale i vysoké školy přestávají být pod tlakem okolního prostředí institucemi, kde se daří svobodnému dialogu. Mnohem příznivější je však situace na vysokých školách technického charakteru. Je to nejspíš tím, že technici potřebují mít informaci o reálném světě a třeba parní turbína nemůže fungovat podle ideologií, ale fyzikálních zákonů.
Opakovaně se setkávám se situací, kdy se zejména lidé mladšího a středního věku stávají mluvčími názorů, které vypadají ušlechtile, demokraticky, moderně a evropsky, ale prosazují je se sníženou tolerancí a stylem, který nemá daleko k „eurosvazáctví“. Původně jsem si myslel, že třeba mají málo zkušeností, anebo že já sám už této době nerozumím, ale pozorováním a srovnáním se svazáky minulého režimu si už myslím, že v jejich chování je kus profesní kalkulace. Ten, kdo se skloní před evropskými strukturami, má větší šanci si v nich vybudovat kariéru. Opět se jedná o sklánění se před mocí, jev, který tady byl vždycky, ale internet jej dokáže někdy eliminovat, ale jindy neúměrně zesílit.
Jak si kazíme politiky
Sami si tak vychováváme politiky, aby nic originálního či nového neříkali, protože to by mohlo být snadno použito proti nim. Nejsem voličem pana prezidenta M. Zemana, ale je to jeden z mála lidí v české vrcholové politice, který má na věc svůj názor a nebojí se jej říct tak, že zazní zeměmi Evropské unie. Někdy nerozumím míře nevole, kterou vyvolává – jakoby se část veřejnosti i médií předem rozhodla, že ať zastává jakékoliv stanovisko, tak je stejně nepřítel.
Zhruba před rokem jsem na systematické úrovni začal pozorovat jev cíleného vyhledávání názorů, které je nutné napadnout. Ještě nedávno jsem svobodně mluvil, a pokud jsem řekl něco nevhodného či dokonce nehorázného, tak se někdo ozval. Ale pak jsem se začal setkávat se situací, kdy kritik pečlivě pátrá po výroku, který se dá napadnout. Myslím, že se opět jedná o širší problém predátorského chování, které známe např. z bankovních kruhů, anebo při šíření počítačových virů. Dá se shrnout heslem: „napadnu tě, protože mně vadíš a já tě mohu napadnout“. V každé hodinové přednášce na skutečné téma naleznete nejméně pět dvouřádkových výroků, které se dají vytrhnout a znemožnit. Jeden starší politik mi řekl, že po dvaceti letech ve službě už nemá žaludek na to vidět, jak se cílená lež stává normální výbavou boje o moc. Ano, bylo to zde vždycky, ale lidé kteří se v mediálním prostoru pohybují od sametové revoluce, vnímají, že se něco změnilo.
Hovořit s každým
Nedávno mne požádal pan Tomio Okamura, zda bych něco neřekl na sjezdu jeho strany. Byl jsem nemocný a nemohl jsem přijít, takže jsem si nejspíš ušetřil trápení, jaké postihlo Václava Bělohradského po přednášce na sněmu hnutí ANO. Stěží bych pak někomu vysvětloval, že i Ježíš chodil mezi celníky a sv. Františkovi nedělalo potíže se stýkat třeba s tehdejším dost problematickým papežským dvorem. Ale nebylo by to správné přirovnání. Prostě je nutné, abychom spolu mluvili. Na internetu je dnes možné žít celé roky jenom v komunitě lidí, kteří mají podobné názory, protože si přeposílají články svých uznávaných guruů a skoro nikdy nesáhnou do sousedního tábora.
S panem Okamurou a mnou se to má tak, že si vlastně ani nejsem jistý, jak se dnes jmenuje jeho strana. Za vynikající však považuji příběh tří bratrů Okamurů, z nichž každý se věnuje veřejné práci, ale každý úplně jinak. Osamu je uznávaný architekt, který rozumí environmentálnímu stavitelství i modernímu umění. Tomia znáte a pokud jej (podobně jako většina mých kamarádů) nemáte rádi, tak vězte, že je chytrý a vyvíjí se. Třetí bratr Haiato patří mezi laické františkány. Osud Čech mu leží na srdci a objevuje se v jeho modlitbách. Všichni jsou pozoruhodní, každý zvlášť a zejména pohromadě působí jako postavy z nějakého románu.
Ale kdybych se veřejně objevil po boku pana Tomia, slyšel bych, že jsem se už definitivně zbláznil. Respektive slyšel jsem to stejně, podobně jako to schytal nejenom V. Bělohradský, ale i egyptolog M. Bárta za „babiše“. Byl jsem u několika podobných situací, takže vím, jak probíhaly. Řekl bych, že podle Talmudu, ve kterém se píše, že pokud učitel neodučí, neodevzdá své vědění, tak brány ráje zůstanou před ním uzavřeny. Představte si, že víte něco důležitého, co může společnosti pomoct (možná si část tohoto vědění nalháváte, ale to může ukázat až budoucnost) a někdo vás o tyto znalosti požádá. Třeba to nemyslí úplně vážně a jenom potřebuje se blýsknout nějakou odbornou komisí nebo think tankem, ale to se také zpočátku neví. Činy každého člověka a politika zvlášť jsou vždy smísené, takže je možné se nadít nečekaného podrazu, ale i dobra. Řekl bych, že má cenu vstoupit do pralesa, i když to není bezpečné místo.
Za této situace vám zbývá buď pohodlné mlčení s tím, že situace je nepřehledná, anebo určitá odvaha – protože akademické prostředí vám kontakt s politiky neodpustí – do tohoto rizika jít. Má dlouholetá zkušenost je taková, že v každé politické straně jsou pracovití lidé, kteří v rámci svých možností a stranické disciplíny usilují o pozitivní kroky. Kdybych byl mafián, tak by to platilo i naopak – v každé straně bych se podle zákona, že „podobné přitahuje podobné“ potkal s nějakým záludným manipulátorem nebo kmotrovským typem.
Zejména mladé strany jsou nehomogenní směsicí lidí. Znám osobní osudy řady z nich. Typické je, že je kamarádi nebo příbuzní požádali o kandidátku na nevolitelném místě a to do strany, která je nikdy nepřitahovala a ono to vyšlo. Většina nových politiků se vlivem moci a peněz pokazí, ale také pár starších politiků nakonec zjistí, že by přeci jen chtěli něco pěkného udělat pro budoucnost národa. O těchto překvapivě častých pozitivních okolnostech a drobné práci se ale ve zpravodajství málokdy něco dozvíme. Jedni z nejrozumnějších politiků bývají bývalí starostové, protože jsou realisté. To však pro velká města, kde kolem zastupitelů vzniká velká mocenská a finanční bublina, obvykle neplatí.
Podstatné na této situaci je, že potřebujeme mluvit se všemi. Na vesnici je horší stav, když se chlapi ignorují, než když si v hospodě dají „po papuli“. K tomu, abych bez obav z nějaké diskreditace mohl mluvit s každým, koho mé, anebo Bártovy či Bělohradského, názory zajímají, je nutné otevřené prostředí, ve kterém nedochází k vytváření obrazu nepřítele. Přitom tento obraz často vytvářejí právě ti lidé, kteří si tak zakládají na demokratických principech. Budují demokratickou společnost, ale bez těch nehodných. A ti se pak radikalizují, anebo až se dostanou k moci, budou dělat ostatním naschvály či jinak zlobit.
Svět ve společné péči nájemníků
Pro mne osobně, ale také jak hovořím s lidmi a pozoruji okolní svět, se právě v této době situace mění. Zajímá nás svět a chceme mu porozumět, ale ve veřejném prostoru to je čím dál náročnější. Potřebujeme investovat svoji zvídavost a energii do poznávání, ne do ochranných štítů. Výsledkem jsou obnovené bytové semináře a různá neformální setkání, kde nikdo nic nenahrává a nedává na Facebook.
Říká se, že nejdřív Evropě vládla etika povinnosti, která mužům velela jít do války, i kdyby přitom měli padnout. Snad někdy v 60. letech byla zaměněna za etiku zodpovědnosti a ta opět možná kolem roku 1990 za etiku individualismu, ve které se již hodně jedná o to, jak se vyhnout povinnostem i zodpovědnosti. Jedná o civilizační cyklus, který končí tím, že společnost je opět nucena zavést nějaké povinnosti jako je vojenský výcvik, starost o děti či o rodiče. Myslím si, že velká část současných konfliktů má generační základ, ve kterém se střetává starodávná péče o svět (protože jinak zdivočí) s touhou vyvázat se z jeho údržby a jít jen za vlastními cíli.
(publikováno se souhlasem autora)