Zase máme jednu mizernou zimu za sebou a staromilci mohou jen vzpomínat, jak bylo dřív báječně. Skoro celý život jsem bydlel nad jezem u záběhlického zámku, tak blízko Botiče, že jsem si brusle-šlajfky obouval již doma v předsíni. Tady jsem sledoval, jak zima přichází a odchází.
Potok se se tu rozlévá do šířky, jedině zde se podobá řece. Nad hladinou se občas zachechtá divoká kachna, za teplých nocí skřehotají žáby, pamatuji i husy. V bahně se ukrývají četné klumpy, protože za mého dětství vyznávali Záběhličáci tuto filozofii: Nevíš co s věcí? Mrsk s tím do Boťaru!
U jezu se každoročně konala v září mariánská pouť, byla to slabá náplast na nedávno skončené prázdniny. Vešly se sem houpačky, střelnice, kolotoč, bleší cirkus i řetízák a nad vodou se nesly tehdejší hity: „Plují lodi do Triany“, „Vítr čechrá vlasy“, „Maminko, kup mi koníčka“ a „Ty stará kovárno“.
Pod jezem se nacházel brod, přes který si zkracovali cestu pošťáci s modrým vozem taženým koňmi. Jednou jsem při zvýšeném vodním stavu pozoroval, jak propust vcucává do sebe spadané klacky, když se z druhého břehu pošťáci blížili. Vozka měl červený obličej a byl očividně pod parou.
„Neblbni!“ vykřikl jeho kolega. „Tohle nemůžeme přejet!“
„Ále, nestarej se,“ odvětil ochlasta.
Vjeli do potoka a uprostřed uvízli. Proud chvíli s vozem cloumal, pak ho překotil. Nejdříve uplavaly balíky, potom celý vůz i s koňmi. Všichni Záběhličáci pak u kina Pionýr sledovali, jak je z vody tahají hasiči – pošťáky i zoufalé koně.
Nejvíce pozornosti však vzbuzoval Botič v zimě, přicházeli k němu i ti, kteří si na něj během roku nevzpomněli. Nejdříve se led objevil při krajích, pak se lesklým zrcadlem pokryl celý potok. Našli se samozřejmě blbci, kteří na něj házeli kameny, tak jako v každé době. Většinou jsem vstoupil na led jako první. Nelze zapomenout zvuk první praskliny, šířící se do dáli, ani na ten pocit, když jsem se opatrně doklouzal až doprostřed. Pod nohama se míhaly ryby, jen mé boty narušovaly lehounký poprašek.
Brzy se plocha nad jezem zaplnila bruslaři. Kličku od šlajfek měli zavěšenu na provázku kolem krku, jen někteří jedinci oslňovali „kanadami“. Zatímco holky zkoušely různé holubičky a piruety, my jsme hráli hokej. Mužstva se rozdělovala tak, že si jeden kluk sedl na led a za svými zády rozhazoval hokejky na obě strany, nebo si dva kapitáni střídavě vybírali. Brány byly utvořeny botami. Hráli jsme až do úplné tmy, ztuhlé prsty u nohou pak bolestivě rozmrzávaly doma u kamen. Hra se přerušovala jen tehdy, když puk zapadl do škvíry mezi kořeny pobřežních stromů, nebo když se došoural až k jezu, kde zmizel. Někdo si pak musel lehnout na břicho a šátrat rukou ve vodě. Občas se někdo probořil. V takovém případě byl od pasu dolů černý od bahna a musel jít předčasně domů.
Někdy se dostavila početná tlupa Slatiňáků z nouzových staveb na pomezí Záběhlic, Michle, Vršovic a Strašnic. Slatiňáci neměli žádné brusle a často ani hokejky, vystačili si s všelijakými klacky a plechovkou.
Dobrodružné byly průzkumné výpravy proti proudu Botiče až k Hostivaři. Za každou zátočinou mohlo číhat překvapení, zejména tam, kde se pod slabým ledem hýbaly bubliny a žbluňkal proud. Obcházet se musela lávka zahradníka Máry, divoce stlučená z všemožných prken. Mára měl silné brýle, zelené sako a zrzavou paruku, a proto jsem ho poměrně dlouho považoval za vodníka.
V březnu začal led měknout a ztrácet se od prostředka a tehdy nastal čas pro poslední zimní zábavu – jízdu na krách. Protože kvůli sekání dříví na podpal nechyběla sekyra v žádné domácnosti, mohl si každý kluk kru vysekat. Kry musely mít správný tvar, délku a tloušťku, aby člověka unesly. Na nich se pak jezdilo a provozovaly se námořní bitvy, na mokré nohy si nikdo ani nevzpomněl.
Takovou zábavu už dnešní mládež nezná, ani ten Botič už tolik nezamrzává.