aneb Návštěva čínského prezidenta v Česku
Tak nás navštívil prezident nejlidnatější země a opět jsme byli svědky značkování, paušalizování a osočování ze strany jediných nositelů pravdy. Podle nich to bylo podbízení se, útok na lidská práva, byznys na úkor demokracie a podobně. A tak mě napadlo se na věc podívat ze širší perspektivy a nabídnout jiný úhel pohledu na lidská práva, demokracii, svobodu slova:
Kdo ničí americké vlajky, je považován za chuligána. Kdo poškodí ty čínské je nazýván aktivistou. Kdo udělá politikům na billboardech tykadla, musí do vězení.
Setkání anglické královny s čínským prezidentem je symbolem mostu mezi východní a západní civilizací. Setkání českého prezidenta s čínským se označuje za nechutnou zahraniční politiku ČR.
Politika jedné Číny je, z úst Karla Schwarzenberga, svého času ministra zahraničních věcí, ukázkou státnické rozvahy a diplomatického nadhledu. Ze strany hlavního města Prahy pak je takové stanovisko považováno za zásadní nerozvážnost a pochybení.
Hlas proti Číně či Rusku je projevem občanské společnosti a osobní statečnosti. Hlas proti ilegálním imigrantům projevem zbabělosti a egoismu.
Kdo podporoval Majdan v Kyjevě, byl ryzím demokratem. Kdo byl na druhé straně barikády, byl rusofilem. Fotbaloví ultras jsou vždy chuligáni, pokud ovšem nedemonstrují na „správné“ straně jako v tomto případě.
Demonstrace potlačované v Moskvě jsou útokem na základní hodnoty vyspělé civilizace nebo jako v případě Pussy Riot neakceptovatelnou agresí vůči svobodě projevu a umělecké nezávislosti. Demonstranti zmlácení například v New Yorku na akcích Occupy Wall Street jsou naproti tomu zřejmě provokatéři a antidemokraté a kdyby se nějaká punkrocková kapela svlékla donaha v kostele, lze jen tušit, jak by zasáhla americká policie.
Házení vajíček na prezidenta je projevem odvahy a svobody slova. Vyjádření svobodného, byť kritického názoru na náměstí například proti imigrační politice nebo proti vládě je porušení zákona.
Kdo nesouhlasí s multikulturní politikou, bývá označen za xenofoba, kdo podporuje rodinu, je implicitně homofob, kdo není ochoten pronajmout byt komukoliv, je rasistou. Kdo si hraje na jediného spravedlivého, který stojí nad zákony, je zástupce neziskového sektoru či organizace pro lidská práva. Samozřejmě za peníze daňových poplatníků.
Zprostředkovat informaci o podkopnutí imigranta je mediální povinností. Při informování o násilí ze strany imigrantů či odmítnutí nabízeného bytu ze strany uprchlické rodiny má nebo spíše musí nastoupit „přirozená“ autocenzura.
V případě Blízkého východu a severní Afriky vystupujeme jako exportéři západní demokracie coby vrcholu vlády občanů. V momentě, kdy v referendu lidé neschválí nějaký evropský dokument, například evropskou ústavu, hlasuje se buď znovu, dokud to nedopadne správně, nebo se to napříště řeší jen schvalováním v parlamentech.
V případě Číny si zase hrajeme na světového soudce se zdůrazňováním práv jednotlivých národů na svoje sebeurčení, na samostatnost a vlastenectví. V rámci Evropské unie se jakékoliv vyzdvihnutí a obhajoba práva jednotlivé země na samostatný vývoj vnímá jako nemoderní nacionalismus.
A teď pár čísel, abychom se vrátili na zem. Kdo byl například v Německu v roce 2014 největším investorem? Překvapení se nekoná, byla to Čína s téměř 12% podílem ze všech investic. Kdo je největším držitelem amerických dluhopisů (nepočítáme-li americkou centrální banku Fed)? Vedle Japonska to je samozřejmě Čína, což by se dalo mediální zkratkou popsat také jako, že komunistická Čína je největším věřitelem kapitalistických Spojených států, nejbohatší to země světa. Takže si u nás sypeme popel na hlavu zbytečně. Principem dvojího metru děláme ze sebe spíše kašpary.
Ve zkráceném znění uveřejněno v Právu 31.3.2016