V jednom českém týdeníku se nedávno objevila poněkud sarkastická glosa ke zvažovanému zvýšení dopravních pokut z dílny ministra Ťoka. Znění poznámky bylo následující: „Výrazně zvýšit by se měly pokuty. Ty budou v jistých případech činit až 75 tisíc korun. Takovou sumu by si podle nových pravidel měl připravit například člověk, který u sebe během jízdy nebude mít řidičský průkaz. A za prošlý obvaz v lékárničce bude trest smrti.“ Poslední věta je samozřejmě z pera autora komentáře.
Ano, je to už trochu folklór. Platíme si ze svých daní dopravní policii, abychom se jí poté báli (dokonce i úzkostlivě pravidel dbající řidič se při nenadálé kontrole zpravidla lekne: „Oni si určitě něco najdou“). A čas od času dochází k razantnímu, téměř hyperinflačnímu zvýšení cenové hladiny pokut (zda má tento plán alespoň trochu zmírnit deflační hrozbu, jsem bohužel nezjistil). No a pak se už prostě jednou špatně vyspíte, trochu vám ujedou nervy, přidá se nepozornost a nakonec nevědomky porušíte některý z plejády předpisů. Výsledek? Můžete vyhlásit osobní bankrot.
Na udržování zmíněného koloběhu panuje podivuhodný konsensus: žádná z českých politických stran či elit (od sluníčkářů přes xenofoby až po neparlamentní promilové partaje) téma případného snížení pokut ve svém programu výrazněji neprosazuje (abych byl spravedlivý: když ministr Ťok svůj plán v televizní debatě hájil, opatrně mu „německou kartou“ oponoval poslanec Laudát, snad aby byl dodržen opoziční bonton). Česká republika samozřejmě není výjimkou, ba spíš naopak: v některých okolních zemích jsou ceny dopravních prohřešků často daleko vyšší. A vzdálené či exotické kraje také nejsou výjimkou, jak ukazuje například zpráva z Egypta. Snad jen vymahatelnost je leckde (podstatně) horší
Ne, určitě nechci bagatelizovat děsivé statistiky vypovídající o zmařených lidských životech na cestách. Ani nehodlám zpochybňovat vysledované korelace mezi přísností trestů a počtem obětí. (Přesto, chtěli bychom mít v našich městech čisto jako v Singapuru za cenu obdobně přísných postihů? Chtěli bychom méně vražd za cenu výrazného zvýšení trestních sazeb nebo zmíněného trestu smrti?) Prostě mi tu něco nehraje. Abych vysvětlil, oč mi jde, použiji dvě analogie.
Představme si, že by sociální policie prováděla namátkové a neohlášené kontroly v rodinách, aby zjistila, zda tam náhodou nedochází k sexuálnímu zneužívání či domácímu násilí. Nemluvím o cílených a odůvodněných kontrolách sociálky. Mluvím o preventivních ozbrojených kontrolách kdykoliv a kdekoliv, o sociálně-policejních „akcích Kryštof“, o udělování pětisetkorunové pokuty už jen proto, že byla sociální policie zavolána ke spornému případu, o tisícikorunové (nebo rovnou sedmdesátipětitisícové) pokutě, neměla-li by rodina u sebe během návštěvy veškerou požadovanou dokumentaci, o tajné štěnici, která by (na způsob rychlostního radaru) sledovala domácnosti ve vybrané městské čtvrti. (V církvích by sociální policie samozřejmě provádět nic nemusela: ty jsou i tak vděčným terčem moderního Evropana a – na rozdíl od rodin se svými neprolomitelnými tabu – jsou už tak dennodenně na pranýři).
Analogie druhá: ekologická policie by měla samozřejmý nárok kdykoliv a kdekoliv sledovat, čím lidé v domácnosti topí (dnes se o tomto opatření už vážně jedná, ale před šesti lety, kdy jsem o něm psal poprvé, připadal jsem si trochu jako exot).
Pomohla by podobná opatření? Kdykoliv s něčím podobným ta či ona politická partaj přijde, spílají ji všichni ostatní do totalitářů, kteří se neštítí zpochybnit něco tak posvátného, jako je „domovní svoboda.“ Obdobně když Obama prosazoval v USA zákonné zdravotní pojištění na evropský způsob, spílal mu pravicový liberální mainstream do restaurátorů Sovětského svazu.
Ne tak, když si dnes někdo troufne zpochybnit majestát dopravní policie. Kdepak, pro moderního libertariána je menším tabu diskuse o zoologických zahradách pro zoofily než diskuse o zmírnění represí dopraváků. Holt, kdo chce řídit auto, je a bude (nejen) v západní kultuře považován za permanentního a sprostého podezřelého.