... zatím sice ještě ne, ale jako by se už stalo
Ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš před časem označil novináře Pavla Šafra za psychopata a parchanta. Podle rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ mu za to teď má zaplatit odškodné padesát tisíc korun.
Soudkyně Simona Kačerová ale zároveň Babišovi neuložila povinnost veřejné omluvy se zdůvodněním, že taková omluva by opětovným vyslovením obou urážek z úst veřejné osoby znovu zasáhla do Šafrových osobnostních práv. Škoda, mohla to být bizarní omluva ve stylu „Omluvám se psychopatovi a parchantovi Pavlu Šafrovi, o kterém jsem řekl, že je psychopat a parchant. Není to pravda - psychopat a parchant Pavel Šafr není psychopat a parchant.“
Dvě lži Hnutí Duha
Ale dost legrace – Šafrova mediální kampaň proti Babišovi je tak dlouhodobá, masivní a útočná, že už skutečně překračuje hranice běžné novinářské kritiky. Je to umanutý aktivismus, a to včetně osobního napadání, urážení a lží. Nedivme se tedy, že Babišovi ta dvě slova ujela.
Pokud se teď ale ministr financí proti rozsudku odvolá, musí dosáhnout zamítnutí jak odškodného, tak i případné omluvy ze zcela formálního důvodu. Existují totiž dva rozsudky, podle kterých žádnému českému novináři právo na ochranu osobnosti nepřísluší. Ty rozsudky tvoří závazný judikát pro rozhodování všech českých soudů. Týkají se mé osobní kauzy.
V roce 1998 jsem v Reflexu zveřejnil článek o následcích černobylské havárie. Ekologičtí aktivisté z Hnutí Duha následně rozeslali do ČTK a do redakcí českých médií tiskovou zprávu, ve která psali, že prý jsem publikoval „mnohá z odborného hlediska doslova směšná tvrzení“ a také „lživou osobní pomluvu poradce ministra životního prostředí“.
Jako novináře mne takové nařčení poškozovalo, takže jsem to zažaloval na ochranu osobnosti. Krajský soud v Brně obě tvrzení Hnutí Duha podrobně prověřil a v září 2004 konstatoval, že jsou věcně nepravdivá. Podle rozsudku Milana Páleníčka byl můj článek odborně zcela v pořádku a žádnou „lživou osobní pomluvu“ neobsahoval. V rozsudku se proto píše, že se mi Hnutí Duha za obě své lži musí omluvit.
Osoba veřejně činná
Aktivisté se ale odvolali a v březnu 2008 dosáhli zrušení rozsudku. Soudce Michal Ryška v zamítnutí mé žaloby uvedl, že novinář je stejně jako politik, umělec nebo aktivista osoba veřejně činná a jako taková musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než běžný občan.
„Novinář vstupuje do společenské diskuse, poutá v ní na sebe společenskou pozornost a z titulu svého postavení má možnost ovlivňovat veřejné mínění včetně možnosti veřejně polemizovat s kontroverzními či zavádějícími názory oponentů,“ vyvozuje z toho Ryška v rozsudku 24 C 52/2003 a dodává: „Ve smyslu citovaného nálezu nemá soud do veřejné diskuse mezi účastníky vstupovat, protože veřejná diskuse je tím nejlepším fórem pro utváření názorů a hledání odpovědí na otázky... Novinář má dostatek prostoru mediálně polemizovat s kritiky, zajistit si tak případnou satisfakci za neoprávněnou kritiku a přispívat v konečném důsledku ke svobodné diskusi jako základní charakteristice demokratické společnosti.“
Novináři i aktivisté bez ochrany
Přeloženo do srozumitelného jazyka: novinář už z principu nepožívá soudní ochrany. Nemá právo na čest, slušné jméno ani dobrou pověst. Každý o něm může prohlásit nebo napsat cokoli, aniž by se novinář mohl u soudu dožadovat omluvy.
Osobně jsem to už dál neřešil, a to i proto, že Ryškův právní názor pak potvrdil ústavní soud (viz jeho nález US 2464/11). Smyslu žaloby jsem totiž dosáhl – už první Páleníčkův rozsudek na základě věcné analýzy obou výroků jednoznačně konstatoval, že o mně ekologičtí aktivisté lhali. Mít to černé na bílém s kulatým razítkem mi pro pocit satisfakce stačí.
Konečný Ryškův rozsudek navíc paradoxně postihl i samotné Hnutí Duha. Až o jeho členech někdo veřejně prohlásí, že jsou zloději, pedofilové nebo vrazi, soud musí jejich žalobu na ochranu osobnosti už z princpipu zamítnout. (Samozřejmě to záměrně přeháním – nic takového si o nich nemyslím. Jediné, co mám soudně potvrzeno, je, že aktivisté Hnutí Duha lhali.)
Také Jakub Patočka, Jan Beránek, Martin Ander, Petr Machálek, Vojtěch Kotecký, Jaromír Bláha a další ekologičtí aktivisté jsou stejně jako novináři veřejně činné osoby. Pořádají veřejné akce, vydávají tiskové zprávy, píšou do novin, vystupují v televizi... Podle závazného judikátu tedy nepožívají soudní ochrany - na rozdíl od běžných občanů. Těžko říct, jestli za to soudci Ryškovi poděkují, až o nich třeba někdo prohlásí, že jsou ekoteroristé.
Penguin tančil s politiky
A veřejně činnou osobou je i Pavel Šafr. Vstupuje do veřejného prostoru, ať už jako novinář, občanský aktivista nebo PR agent (v minulosti měl specializovanou agenturu Penguin, která se zabývala politickým PR). Když o něm Andrej Babiš prohlásí, že je psychopat a parchant, má Šafr s těmito tvrzeními polemizovat v novinách. Nemá nárok podávat žaloby – a to podle právně závazného judikátu.
Až se tedy teď Babiš odvolá, nechť použije magické zaklínadlo: „viz rozsudek krajského soudu v Brně 24 C 52/2003, který se odvolává na nález ústavního soudu I. ÚS 453/03”. Spor o parchanta a psychopata Šafr už teď prohrál – a to přesto, že v prvním kole zatím zvítězil.
Autor je ekologický publicista, redaktor webu www.g.cz