Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 361

Ptal se mě kapitán: „A kam jedeš na dovolenou?“ „Do Aspenu!“ A on, protože to byl Američan, mi řekl: „Ale tam je to dost drahé, ne?“ „Ani bych neřekl, jezdím tam už léta (letos podvanácté) a není to tam drahé!“ Ještě chvíli jsem ho tahal za fusekli a pak jsem mu řekl, že Aspen je ve skutečnosti chata Jednota ve Františkově na kopci nad Rokytnicí. A to zase on nevěděl, kde to je. „A mají tam pivo?“ „Mají a také víno a rum a šampaňské nosí až na sjezdovku! Tak luxusní to tam je!“ „To zní hezky a mohl bych tam jet s manželkou?“ „Jasně, nám Američani nevadí, hlavně ne ti, co mají rádi krásnou přírodu, pivo, víno a rum!“

Tak oduševněle jsem zakončil svou pracovní činnost. Pan kapitán Jacobson řekl, že by příští rok jel s námi, když je tam sranda a dělají tam pečená kolena.

večer nad Rokytnicí

Letos jsem jel do Aspenu k Tadrům strašně unavený: od ledna až do začátku března jsem měl noční. Každý den kromě soboty. Takže jsem byl totálně utahaný. Když hučel suburban do kopců nad Rokytnicí, těšil jsem se hlavně na postel. I když postele na chatě Jednota byly vždy slabou stránkou, neb silně připomínaly Záhořovo lože a člověk vstával ráno rozlámaný. Pocházely z dob reálného socialismu a svá nejlepší léta měly již za sebou. Když jsem vytahal bágly na pokoj a posadil se na postel, něco nesedělo! Tedy já seděl, ale postel, ač na první pohled stejná, netlačila! Z vedlejšího pokoje se ozval můj Honza: „Tati, jsou tady měkké postele nebo se mi to jen zdá?“ Nezdálo se nám to. Tadrovi, ač mají bohužel hotýlek jen v pronájmu, nechali postele přečalounit a čalouník odvedl pozoruhodnou práci.

rodina pana hoteliéra

Michal Skořepa

Bohužel, příroda nám tentokrát nepřála a sněhu nebylo mnoho. O to více bylo kulturního vyžití. Syn pana hoteliéra slavil třicetiny, a tak jsme byli pozváni na pečenou krůtu. Krůta, dobrá věc, ale my jsme k tomu měli i „hauskoncert“. Martinův kamarád, multi instrumentalista Michal Skořepa, hrál a zpíval. První večer jídelnou hřměl metal, měli jsme pokoj přímo nad reprobednami, takže mi polštář v posteli nadskakoval v rytmu basů heavy metalu. Jak jsem byl mrtvý z práce, ve čtvrt na tři jsem sešel do jídelny, jestli by to nemohli trochu ztlumit. Přivítal mě náramný řehot. Druhý den jsem se dozvěděl důvod veselí: „To jsem zvědavej, která bába v noční košili nás přijde sprdnout první!“ Žádná bába, Honoušek! Michal hned skočil k zesilovači, omluvil se a ztlumil to. Ale pověst nerudného dědka mi zůstala. Den nato hrál Michal na akustickou kytaru a zpíval, obojí fantasticky. Je neuvěřitelné, jak někdo nádherně zpívá a hraje na nenaladitelnou kytaru pana hoteliéra, když člověk slyší v televizi a v rádiu rádoby hvězdy, jak mečí a na nic hrát neumějí. Dorazil mě, když hrál písničky Leonarda Cohena, to bych od skalního „metalisty“ nečekal! Vyprávěli jsme si o Los Angeles a o Americe, o B.B. Kingovi, jak jsem byl na jeho koncertě ve venkovské hospodě, kam si šel zahrát s dalšími dědky, a vůbec o blues, protože metal skutečně není šálek mého čaje. Jsem na něj už moc starý, jak říká můj synáček.

V úterý napadl sníh, a tak jsem se přemluvil, že pojedu lyžovat. Suburban se změnil na ski-bus, ale nejelo nás v něm deset plus lyže, jen pět, protože dětská sedačka zabrala dost místa. Krpál od chaty byl adrenalínový zážitek, třítunové auto jelo, kam chtělo a rozhodně se mu nechtělo jet rovně. Na hlavní silnici se ABS již rozhýbalo (s autem jezdím teď velmi málo), a tak jsme dojeli na sjezdovku v pohodě. I zledovatělý kopec nazpět byl brnkačka. Na ježdění jsem si bohužel vzal brýle na čtení, takže jsem viděl asi tak metr před sebe! Mlátil jsem sebou o sníh jako idiot a Petr mě vždy dojel a ptal se jestli jsem v pořádku (a pomohl mi vstát). Stejný servis mi poskytoval můj osobní trenér Slávek, jehož učitelského umění jsem živou reklamou. Naučit lyžovat totálního neumětela a antisportovce je skutečně umění. Jo, kdybych ještě viděl, kam jedu, to by bylo fajn!

Když už mě bolel celý člověk, nechal jsem toho a koukal jsem se, jak Amálka řádí na sněhu, jak jede na saních a šťastně se řehtá a jak za ní běží Honza a snaží se ji chytit. Ten prcek mě nabíjí energií!

bar U sněhové vločky

Druhý den jsme jeli zase. To jsem si už vzal správné brýle, a tak jsem si i zajezdil. A třetí den byla sjezdovka jako zrcadlo a vlek byl vypnutý a my jeli domů, protože strašně foukalo, tak jsme tam ani nemohli blbnout s Amálkou. Ale byli jsme zas doma, v baru U sněhové vločky, kam, ač je venku, nefouká! A letos byly nalévány opět neobvyklé lahůdky. Honza přivezl z Basileje, kde pracuje, láhve nečekaného obsahu a jak se říká, každý nápoj si najde svého pijana. My zjistili, že odporně sladký banánový likér se dá s úspěchem mísit s tonikem a barvu i chuť to má jako Amara, které jsme přezdívali žabí hněv a která nepřežila pád komunistů. Jean-Paul chodil na pastis, a tak jsme si dávali pastis s vodou, prostě jsme žili světácky. K tomu tam neustále kolovalo šampaňské. A byli jsme na čerstvém vzduchu!

Letošní sjezd Tadrova klubu krásných těl se opravdu vydařil. Vzpomínku jen kazí to, že dnes musím ve tři ráno do práce.

Tadrův klub krásných těl