V úterý jsem musela vyrazit z domova v sedm ráno a nebylo to příjemné. Ne kvůli hodině, ta zas tak časná nebyla, ale protože v noci hojně nasněžilo, a tak jsem si musela razit cestu ohavnou mokrou špinavou těžkou břečkou, v niž lidské šlápoty proměnily poměrně vysokou vrstvu sněhu napadnuvšího přes noc. Ano, časy domovníků, kteří museli mít chodník před „svým“ domem ráno uklizený, jsou dávno pryč.
Na rohu Vinohradské jsem se ovšem nesmírně zaradovala: v mezeře mezi tramvajovými kolejemi a vozovkou stál sněhulák. Měřil něco přes metr a místo válečkovitých „rukou“ měl jen jednu zalomenou větev zakončenou vějířkem pěti rozvětvených „prstů“. Z jedné strany kolem něj jezdily tramvaje, z druhé auta, ale on stál dál a neohroženě tou jedinou rukou kynul kolemjdoucím. Postavila jsem se na chvilku ke zdi a pozorovala reakce lidí: všem se pusa roztáhla k úsměvu, a když se břečkou prodírala dvojice, jeden pokaždé zvolal: „Jé, sněhulák!“ Šla jsem dál a uvažovala jsem, kdo a kdy ho tam postavil – nejspíš už v noci, sotva by někdo ráno vstával v šest jen proto, aby nám pro radost postavil na silnici sněhuláka. Možná nějací pozdní opilci? Každopádně jsem nabyla přesvědčení, že svět je v podstatě dobrý a že se mi aspoň dneska (do zítřka sněhulák nepochybně roztaje) bude dařit, do čeho se pustím.
Když jsem se pak vrátila domů (šťastně, protože jsem na úřadě dobře pořídila), uslyšela jsem z rádia, že právě od úterka platí v Praze vyhláška o omezení pouliční hudební produkce. Dotklo se mě to velice: živě si vzpomínám, jak jsem si na začátku roku 1990 prvně vyjela do západního světa – do Paříže. A jak mě tam právě ty pouliční produkce oslnily. Takhle vypadá opravdová svoboda, říkala jsem si. Zapůsobily na mne pochopitelně i plné obchody, zejména s ovocem a zeleninou, kde si člověk mohl dokonce sám vybrat, které plody přírody si chce koupit, a nemusel čekat, až mu je nešetrně nabere na lopatku nerudný prodavač. Máme kulturně a společensky co dohánět, říkala jsem si.
Něco jsme dohnali: samozřejmě oceňuji, jak se změnila kultura prodeje, ale nejvíc jsem si asi na ulici zamilovala právě kapely, které hrávaly na místech, kde většinou přestupuju. Hlavně na náměstí I.P. Pavlova bývala často tříčlenná kapela, která hrála s takovým nadšením a vervou, že jsem jim vždycky šla hodit nějakou minci do pouzdra od houslí... Tak s tou je ode dneška konec, či přesněji řečeno napůl konec. (Možná úplný konec, měli přece bubínek, a to se teď už nesmí.) Už jen v „hodinách označených sudou číslovkou“, jinak bych za nimi musela na druhý břeh Vltavy, a ani nevím kam. Taky necestuji po Praze proto, abych se potěšila kapelou, ale za jinými účely, a tak nerozhoduji o tom, v kolik pojedu.
Pro jistotu jsem se šla podívat, jestli aspoň na rohu ještě stojí na silnici sněhulák. Nebyl tam, buď roztál, nebo ho kvůli pořádku příslušné úřady daly uklidit. Škoda.
LN, 4.3.2016