Seděli jsme tuhle s jedním kamarádem, který pracuje v archivu, a padlo jméno Lecha Wałęsy. „Jsou ty svazky zfalšovaný?“ zeptal se zvědavě. Po pravdě jsem odpověděla, že podle všeho ne – nejspíš by je musel zfalšovat generál Kiszczak. Pravda, vynořují se občas otázky, proč „vypluly“ zrovna teď, ale to má docela prostý důvod. Generál Kiszczak, v osmdesátých letech ministr vnitra a pak nakrátko premiér svobodného Polska, loni v říjnu zemřel a po nějaké době se jeho vdova obrátila na Institut národní paměti a nabídla mu archivní materiály z generálovy pozůstalosti. A v těch jsou ty svazky. „A navíc,“ vysvětlovala jsem, „se v těch balících našel Kiszczakův dopis, že by se materiály neměly zveřejňovat dřív než pět let po Wałęsově smrti. A píše tam, že to byl statečnej člověk.“
Kamarád se uchechtl: „To se teda moc nepovedlo.“ Musela jsem souhlasit: „To ne, ale ona se do toho paní Kiszczaková nejspíš nepodívala.“ A pokračovala jsem výčtem toho, co se podle polských médií v archivních materiálech našlo – stvrzenky na přijímané peníze, závazek k tajné spolupráci, stovky agenturních zpráv (tedy udání), a to všechno z let 1970 až 1976. O chvilkovém selhání se dá opravdu těžko mluvit.
Kamarád se zasnil: „Sám nevím, co bych dělal, kdyby se mi dostal do ruky takovej pořádnej svazek agenta na Havla. Nebo na některýho jinýho prezidenta.“ Když si všiml, jak na něj vytřeštěně zírám, promptně mě uklidnil: „Já vím, že nic takovýho neexistuje, jen si tak představuju, co by kdyby.“
„A co bys dělal? Prodal bys to Aha! nebo Blesku?“ „Ne, to ne,“ pravil rozhodně. „To bych se už nemoh v profesi objevit. Ale ne kvůli tomu, spíš bych strašně váhal, jestli to nemám někam uložit s tím, že se to smí otevřít až někdy v roce 2058 nebo tak něco.“ Pokýval hlavou a dodal: „Mám pocit odpovědnosti – copak se to dělá, měnit dějiny?“
Namítla jsem, že jsme se předtím bavili o tom, jestli Ústavní soud nerozhodne o změně archivního zákona, takže by spisy už léta dostupné nadále dostupné nebyly, což se kamarádovi nezamlouvalo. „Tak bys to měl asi normálně zařadit do archivu, ne?“ zeptala jsem se. „To je taky fakt,“ přiznal. „Když to tak bylo, maj lidi právo to vědět. Vlastně bych se do takový situace dostat nechtěl, jen si to tak zkouším představit.“
Já jsem si zase představovala, jak se asi musí cítit Lech Wałęsa, který spolupráci s polskou politickou policií vždycky popíral a teď ji popírá dál. Teď už to ovšem jde těžko, představa, že generál Kiszczak léta pečlivě falšoval archiválie, je skutečně přitažená za vlasy. A jak se mohl cítit celé ty desítky let, kdy věděl, že důkazy o jeho spolupráci někde jsou. Věděl, že je schoval generál? Vyhrožoval mu někdy někdo?
Mlčení protrhl kamarád: „Ale víš, co je nejhorší? Že když si tak vymejšlím a představuju, začíná se mi zdát, že by nejvíc záleželo na tom, jakej mám na toho člověka názor.“ Co chcete? I archiváři jsou lidé...
LN, 26.2.2016