Upřesnění nadpisu: Bude neúplný, pakliže nepřipomeneme to, co se dělo v letech mezi osvobozením 1945 a samotným Únorem. Tedy v období tzv. třetí republiky.
Demokratické síly nejsou bez viny, prezident Beneš není bez viny. A aniž bych chtěl míru jejich viny či politické odpovědnosti posuzovat, musím konstatovat: Demokratická část politického spektra v čele s Benešem komunistům v čele s Gottwaldem (ovládaného z Kremlu Stalinem) jejich záměr zardousit zbytky československé demokracie nejenže neztěžovala, ale naopak trestuhodně usnadnila.
Napsal jsem zbytky demokracie. Ano, v systému implantovaném do politického života v osvobozené ČSR nešlo o standardní (předválečnou) demokracii, ale o demokracii podivnou. O demokracii bez jednoho z jejích stavebních kamenů, o demokracii bez opozice.
Ta byla de facto zakázána, počet stran byl omezen na pouze levicové (komunisté a levicové demokratické formace – píšu o českých zemích) a nahnán do ohrady zvané Národní fronta. Dračí sémě budoucí totality bylo zaseto a dobře pohnojeno, zaléváno a ošetřováno už zde.
Vše se dělo s požehnáním Beneše, nutno zdůraznit.
Ostatně, kdo si prostuduje Košický vládní program, musí být zděšen: to není nic jiného než dobře umetená cesta vedoucí k Únoru 1948. Když k tomu připočítáme fatální chyby demokratických politiků, nelze se tomu, co se 25. února 1948 v této zemi stalo, zase tolik divit. Pak už bylo pozdě.
Za všechna politická rozhodnutí, která jsou zapsána v úseku čsl. dějin vymezených obdobím květen 1945 – únor 1948, připomeňme jedno jediné: masivní znárodnění (= zestátnění) zahrnující průmyslové, těžební, potravinářské a jiné firmy (přes 3000 podniků!), akciové banky a pojišťovny se neuskutečnilo po únoru 1948, tedy „za komunistů“, ale „za Beneše“ - v platnost vstoupilo v říjnu 1945. Jak známo, znárodněn byl také filmový průmysl, a to v srpnu téhož roku. Stát si tak vytvořil monopol na filmovou tvorbu. V příslušném znárodňovacím dekretu ze dne 11/8/1945 se mimo jiné píše:
Paragraf 1, odstavec 1: K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (v dalším jen filmů), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát.
Paragraf 1, odstavec 2: K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát.
Je to jen malá ukázka, k níž můžeme dodat jediné: co víc si komunisté mohli přát?
Výše uvedené samozřejmě nesnímá z komunistů vinu za nic z toho, čeho se dopustili za Protektorátu před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem (1941), po květnu 1945 a zejména po únoru 1948, ať už ve službách cizí moci, nebo z vlastní vůle. Ovšem bez připomenutí neblahých událostí, které se v této zemi děly před únorem 1948, by nebyl obraz komunistického převratu úplný a objektivní.
Ať už by to v únoru 1948 dopadlo bývalo jakkoli, nelze říci, že by českoslovenští (a zejména čeští) demokraté udělali maximum pro to, aby mohli s čistým svědomím konstatovat: udělali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom komunistům v ustavení rudé totality zabránili.
Pokud si toto sebekriticky nepřiznáme (my, demokraté), znamená to, že jsme se ze své historie nepoučili.