SPOLEČNOST: Obrazy proti slovům

Motto: „... světovou hudební veřejnost oslovila zpěvačka Mia, která se v klipu k nové skladbě Borders vydává na cestu s uprchlíky, společně s nimi se plaví ve člunu a přelézá ploty s ostnatým drátem. Její video, které sama natočila, vidělo na YouTube už víc než 900 tisíc lidí.“ Lidovky.cz, 30.11.2015.

Minulý rok jsme viděli, jak se v otázce migrační krize vyprofilovaly dvě hlavní skupiny. Proimigrační, svými odpůrci zvaná „sluníčkáři“, a protiimigrační, svými odpůrci zvaná „xenofobové“. Když to ale takto jednoduše napíši, skáču již trochu na lep sluníčkářům, vypadá to totiž, jakoby zde byla nějaká množstevní parita, něco jak půl na půl. Což není. Spíš je to tak asi 95 ku 5 procentům ve prospěch xenofobů, ke kterým i patřím. Tento poměr jsem odvodil z vícero publikovaných průzkumů (např. CVVM, červen 2015) a osobní zkušenosti. V těchto průzkumech se často uvádí, že např. 70 % respondentů je proti přijímání jakýchkoliv uprchlíků (migrantů), cca 25 % by nějaké přijalo a 5 % (a méně) neuvádí žádný limit. Těch 25 % je třeba ochotno přijmout 500 uprchlíků nebo nějak jinak. Je to i můj případ, jde však o nízký limit a měla by následovat i další rozhodnutí, co s nimi. To nevypadá moc „sluníčkářsky“.

A teď ještě k pojmům sluníčkář a xenofob. První posměšně označuje člověka, který naivně tvrdí: „Když my budeme hodní na ně, budou oni hodní na nás.“ Druhý termín spíše diagnostikuje nějakou chorobu, fobii, odpůrci migrace jsou zachváceni iracionálním strachem, který jim znemožňuje poznat pravdu. Říkat o někom, že je nemocný (popř. že je rasista a „nácek“), mi připadá o něco agresivnější i nenávistnější než o někom tvrdit, že je naivka, což je zajímavé téma pro aktivisty HateFree, a doporučuji to tak jejich zájmu. V tomto článku se ale nechci příliš zabývat věcným obsahem argumentace obou stran, ale podívat se na rozdílnost metod argumentace. Obě strany pak budu nazývat buď jako „proimigrační“ a „protiimigrační“, abych se vyhnul pejorativnímu, byť již zaběhlému označení sluníčkář či xenofob. Rozdílnost argumentačních forem shrnuje následující tabulka:

Jde ovšem o převažující rozdílnosti, obě strany používají metody v tabulkách v určitých poměrech, domnívám se však, že uvedená tabulka zobrazuje přibližnou rozdílnost. Provést přesný důkaz této tabulky je téměř nemožné, každý ze čtenářů se ale může upamatovat na vlastní zkušenost a posoudit sám moje tvrzení.

Z uvedené tabulky především vyplývá jednoznačné zaměření proimigračních aktivistů na prvoplánovou manipulaci. I protiimigrační argumenty mohou být manipulativní, ale tím, že jsou převážně slovní povahy a předkládají teoretické konstrukce, jsou v principu vyvratitelné. Obraz mrtvého dítěte v rukou uprchlíka působí pouze na city. O větách či teoriích můžeme prohlásit, že jsou pravdivé nebo nikoliv. Obrazy jsou pouhými fakty. Teprve věty o nich řečené mohou být pravdivé nebo nepravdivé. Nebo snad znáte logické výroky vyjádřené v obrazech? Kdo se chce na toto téma dovědět více, doporučuji mu trochu se podívat do příslušné literatury zabývající se problémy epistemologie, filozofické logiky či prostě logiky.

Podobná situace je ve srovnání individuální příběh versus celospolečenský vývoj (v tabulce se odvolávám na statistiku). Informování o individuálních příbězích nás má dovést k empatii s uprchlíky, proti však stojí statistika, čtvrti evropských velkoměst ovládané gangy přistěhovalců, s vysokou nezaměstnaností nebo dokonce po vlivem zákonů šaría. Nad individuálním příběhem se můžeme dojímat, o statistických faktech můžeme diskutovat. Opět vidíme v případě vyprávění individuálních příběhů zřejmý manipulativní záměr - ovlivnit city druhého.

V tabulce uvádím kontrast něčeho, co nazývám morální apel proti socioekonomické prognóze. Jde o následující. Proimigrační aktivisté zdůrazňují povinnost solidarity s utečenci (před válkou i bídou), zatímco protiimigrační oponenti zdůrazňují pravděpodobné důsledky přijetí těchto imigrantů, zvláště pak muslimů. Opět, morální apel prostě je - bez dalšího zdůvodnění, kdežto o prognóze můžeme diskutovat. Je ovšem možné říci, že v pozadí uvedené prognózy je také schováno mravní hledisko, obava o svůj život a o život svých bližních, a to i budoucích. Pak by proti sobě stály dvě morální normy: solidarita s cizincem a solidarita s bližním (ne-cizincem) a také se sebou samým. Co je víc? Ať už oceňujete více solidaritu s cizincem či s bližním, obsahuje protiimigrační argumentace témata k diskusi, proimigrační aktivisté pouze požadují solidaritu s imigranty.

Proimigrační rétorika občas obsahuje i výzvy k obraně „otevřené společnosti“ a volání po kritickém myšlení.

V této souvislosti je dobré připomenout, co tato slovní spojení vlastně znamenají a jaký je jejich původ a význam. Otevřená společnost rozhodně neznamená otevřené hranice nebo otevřenost imigrantům. Jde o pojmy, které proslavil ve své díle rakouský filosof Karl R. Popper, např. ve spisu „Otevřená společnost a její nepřátelé“, kritické myšlení, respektive tzv. kritický racionalismus je filozofií, která se prolíná celým jeho dílem. Nejdříve k otevřené společnosti: Jde o společnost, kde se jedinec odpoutal od kmenových vazeb a jedná jako svobodné individuum v liberální a demokratické společnosti. Nejde o žádnou multikulturní společnost, rozhodně pak za otevřenou společnost nelze považovat společnost, ve které přibývají členové s kmenovými vazbami a cítěním a náboženstvím de facto v opozici proti liberalismu, demokracii a kritickému myšlení. Samotné kritické myšlení, přesněji však kritický racionalismus říká následující: neexistuje navěky platná pravda, existují pouze hypotézy, které zatím nebyly vyvráceny. Hypotézy, které nejsou v principu vyvratitelné, nejsou vědecké. Možnost vyvrácení, neboli falzifikace odlišuje vědu od náboženství a metafyziky. Hypotézy mezi sebou soutěží a evolučně se vyvíjejí.

Z pohledu kritického racionalismu by se diskuse na téma migrace měla vyvíjet takto: odpůrce migrace z muslimských zemí sdělí např. následující hypotézu: země, kde převažuje muslimské obyvatelstvo, diskriminuje a de facto likviduje jinověrce a ateisty (Pákistán, Irák, Somálsko, země Arabského zálivu). V zemích, kde je velmi silné zastoupení muslimů (dejme tomu +/- 50 %), se vede válka (Súdán, Nigérie) mezi muslimy a ostatními. V zemích, kde existuje muslimská menšina, hrozí terorismus a vzniká mezikulturní napětí. Jinak řečeno, s přibývajícím podílem muslimského obyvatelstva se zhoršuje stav společnosti, přibývá netolerance a násilí, až nakonec dojde ke konečnému řešení - vymýcení všech jinověrců.

Úkolem zastánců migrace je tuto hypotézu vyvrátit fakty nebo nahradit jinou, fakta lépe vysvětlující hypotézou. To se však neděje. Zastánci imigrace ukáží obrázek mrtvého chlapce a označí své oponenty za xenofoby. Což nemá nic společného s kritickým myšlením. Fráze o otevřené společnosti a kritickém myšlení z úst stoupenců imigrace jsou tak použity pouze jako jakési ikony, které se demonstrativně předvádějí veřejnosti. Podobně se pronášejí i výzvy k racionální a na faktech založené diskusi. Jsou to všem jenom věty, které k žádné diskusi nevedou. Výše uvedené dává vzniknout otázce, zdali náchylnost k používání různých metod myšlení generuje i rozdílné politické a etické preference. Pomysleme třeba na nahlížení na Evropskou unii, vztah k náboženství... další nápady tohoto typu nechám na čtenáři.