K případu šikanované učitelky
Slyšíme v médiích, že učitel zbil žáka – a byl okamžitě z pracovního poměru propuštěn. Vzápětí se dozvíme o opačném případu. Studenti šikanovali učitelku, až z toho zkolabovala a následně zemřela.
Zatím se zdá, že pachatelé ve škole zůstávají. Podle dostupných zpráv byli vyloučeni podmíněně. Proč ten dvojí metr?
Jistě, každý případ je jiný a hlavně – neznáme skutečné souvislosti jednoho ani druhého. Na druhou stranu: nestačilo k základnímu posouzení šokující video pořízené zřejmě z mobilu?
To, co si ti „studenti“ (opravdový student se tak vůči učiteli, natož vůči učitelce nechová) dovolili, je tak otřesné, že to nelze ničím omluvit. Takový „student“ nemá na žádné škole co pohledávat. Tu hrůzu nemůže „spravit“ trojka z chování, ředitelská důtka ani podmínečné ty ty ty.
Byl to jeden z těch typů chování, jaké vidíme kolem sebe v různých podobách dnes a denně. Většinou jsme bezmocní. Na zastávce veřejné dopravy, kde jste vy a trojice asi patnáctiletých výrostků, kteří samozřejmě a jen tak, pro nic za nic, ničí majetek města, zmůžete co? Zkuste je napomenout. V lepším případě vás totálně zesměšní. Člověk raději ustoupí a když přijede autobus nebo tramvaj, je rád, že to má bez úhony za sebou. Je to špatně – ale bývá to právě tak.
Ovšem: můžete se do nich pustit, verbálně, samozřejmě. Co si na nich ale vezmete, když vám fyzicky ublíží? Případně vás okradou – a vezmou nohy na ramena? Kdo bude mít větší reálný problém? Oběť, nebo pachatel? A když jim v sebeobraně ublížíte vy? Raději nedomýšlet. A pokud by jim bylo méně než patnáct?
Zažil jsem nejednu podobnou situaci. Naposledy na železniční lávce několik metrů nad kolejemi. Na začátku schodiště seděli čtyři nebo pět takových „hrdinů“. Po celé šířce lávky, a tak nebylo kudy jít. Překročit je také nešlo: nejsem cvičený kaskadér. Stál jsem chvíli před nimi – a pánové, ačkoli mě dobře viděli, hráli mrtvé brouky. Absolutně nejevili zájem udělat to, co bylo třeba: uvolnit mi cestu. Každých patnáct vteřin mi připadalo jako věčnost. Podle zákona schválnosti nikde nikdo, abychom na ně byli alespoň dva. Po delší době, když už se dost pobavili, jeden z nich líně vstal a milostivě mě pustil.
Co v takové chvíli dělat. Použít násilí, jít dál, jako bych je neviděl, dupnout jim na ruku a třeba způsobit zlomeninu? Byli to osmáci, možná deváťáci. Takovéto násilí se mi ale z duše hnusí. Přece nebudu ubližovat dětem! Ale ty děti, to jsou neuvěřitelně drzí grázlové. Stejní, jako ti na průmyslovce v Praze 10, kde po jejich šikaně zkolabovala a později zemřela učitelka.
Žel, na veřejnosti s projevy podobnými tomu, který v konečném důsledku skončil popsanou tragédií, moc nenaděláme. Když zavoláme policii, omladina zmizí dřív, než strážci zákona přijedou. Budeme se s nimi honit, když jsou o desítky let mladší? Směšné.
Vypadá to dost beznadějně. Když si mládež usmyslí, že nás starší, jsme-li někde sami, bude šikanovat, moc možností, jak z toho ven, nemáme.
Případ šikany učitelky, která už není mezi živými, je ale v něčem jiný. Nabízí šanci uplatnit alespoň nějakou elementární spravedlnost. Využita zatím nebyla. Jistě: pachatele tohoto odporného jednání je nutné nejprve spolehlivě identifikovat a usvědčit – a pak ze školy bez milosti vyloučit.
Nenajdeme-li totiž odvahu či vůli kout železo, dokud je žhavé, můžeme si být jisti, že bude hůř. Což je představa víc než děsivá.