O tom, že důvěryhodnost médií včetně těch veřejnoprávních nestoupá, se hovoří už delší dobu. Dlouhodobě klesají náklady prestižních deníků v celé Evropě a nepředpokládám, že by měla být naše republika výjimkou. Přesto se nedávný útok na pracovníky Českého rozhlasu během sobotních demonstrací stal předmětem udivených diskuzí. Dle samotného Českého rozhlasu vysvětloval údajný útočník své kroky tím, že toto médium lže. Záměrně volím slovo „údajný“, protože jsem u uvedeného incidentu nebyl. Stejně jako jsem nebyl přítomen na sobotních demonstracích, při jednání Poslanecké sněmovny nebo v Bejrútu při předání zadržovaných českých občanů. Nejen tyto, ale drtivou většinu ostatních informací, které nám média předkládají, si nemůže občan ověřit a musí se spoléhat na serióznost těch, kdo uvedená média řídí, a těch, kteří informace uživatelům předkládají. Není divu, že v době převládající takzvané „politické korektnosti“, která je zástěrkou pro pokrytecké překrucování faktů, se tomuto zlu nemohou vyhnout ani pracovníci médií.
Jaké možnosti tedy zbývají? Na internetu má každý možnost nejen hledat, ale i publikovat své poznatky a informace. Ověřené, i ty neověřené. Zda se tím dobere pravdivé skutečnosti, je asi (bohužel) stejně pravděpodobné, jako když bude slepě věřit právě těm mediím, která si takzvanou „politickou korektnost“ vetkla do svého štítu. A to jsou v podstatě veškerá média, která sebe sama považují za solidní. Tudy cesta ke zvýšení důvěryhodnosti nevede.
Co tedy s tím? Nemám řešení, za které by mi mohli všichni vydavatelé a majitelé médií děkovat (a platit) jako svému zachránci. Měl bych ale jednu osobní zkušenost, která by mohla ukazovat, že důvěra se dá pořídit či ztratit úplně jednoduše. Abych tak řekl, za pár korun.
Požádal jsem 30.11.2015 archiv České televize o záznam pořadu vysílaného v roce 1968. Nebyl to pořad politický, a tak pro mne existuje určitá, byť malá naděje, že by mohl být v archivu té organizace zachován. V zápětí jsem dostal automatizovanou odpověď, že „děkujeme za Váš e-mail, na který odpovíme v co nejkratší možné době, nejpozději však do 30 dnů“. Dne 30. prosince 2015, tedy přesně za 30 dní, jsem dostal omluvný e-mail, že příslušný pracovník archivu čerpá dovolenou, a byl jsem požádán o, cituji, „chvíli strpení“. Dne 10. ledna 2016 jsem poděkoval za omluvný dopis a ujistil, že můj zájem trvá a po návratu z dovolené (pracovníka archivu) uvítám jakoukoli odpověď. Tedy i negativní. Den na to přišla opět automatická: „Děkujeme za Váš e-mail, na který odpovíme v co nejkratší možné době, nejpozději však do 30 dnů.“
Dnes, kdy píši tyto řádky, je 9. února 2016, tedy právě uplynulo slibovaných 30 dnů od posledního „poděkování“, ve skutečnosti již 72 od mé původní žádosti. Netvrdím, že Český rozhlas lže jako výše uvedený údajný útočník. Netvrdím ani, že lže Česká televize. Ale na druhou stranu po mně těžko někdo může chtít, abych jim věřil.