Neviditelný pes

ŠKOLSTVÍ: Škola, nebo cirkus?

12.2.2016

Inkluzivní vzdělávání postižených dětí

Na sluníčkářsky přehnanou snahu o začlenění menšiny paradoxně doplatí všichni: postižení i zdraví.

A máme tu další teror politické korektnosti. Od září bude ve školách povinná inkluze, tedy začleňování mentálně, sociálně a jinak handicapovaných dětí do běžné výuky. Zatím chodily do speciálních a praktických škol. Mezi „zdravé“ děti je teď začlení novela školského zákona, kterou prosadil ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier.

Ideologové politické korektnosti jásají. Společnost se podle nich naučí lépe vycházet s menšinou postižených dětí, které se navíc dostanou z „ghetta“ do běžného dětského kolektivu. Bezpochyby mají pravdu, pokud jde o tělesně postižené děti. Ty na standardní základky určitě patří a kdo si myslí opak, měl by se nad sebou vážně zamyslet. Podobá se totiž Miloši Zemanovi, který se loni v zimě v Křinickém pivovaru při obědě nechtěl dívat na “kriply”.

Tělesně postižené děti mají mentální kapacitu na běžné vzdělání a nikoho tím neruší ani neomezují. Ale pokud jde o mentálně postižené děti nebo o děti s různými poruchami chování, je to úplně jinak.

1. Inkluze zbrzdí výuku zdravých, nadaných a vychovaných dětí

Jedno nebo dvě nevychovaná a nezvladatelná cikáňata (nebo „sociálně slabá“ Brňáčata či Plzeňáčata, aby to snad nevypadalo rasisticky) nebo děti s autismem rozvrátí výuku dětí, které by se chtěly něco naučit. Představte si, že máte přednášet matematiku ve třídě, kde na vás jeden žák pokřikuje něco jako: ”Neser mi, píčo, nebo ti dá fotr do držky!“ a druhý se rytmicky kývá a hýká. Třeba si myslí, že je lokomotiva, nebo nechápe, že se to ve škole prostě nedělá... Ale to je nakonec jedno.

Inkluze tak pošlape talenty normálních a chytrých dětí a sníží úroveň vzdělanosti celku. Místo aby úroveň výuky „táhli“ ti nadaní a nadprůměrní, bude se muset přizpůsobit jednomu podprůměrnému. To je vždycky špatně – je lepší být poslední mezi nejlepšími, než první mezi špatnými.

Podle zákona lze do každé třídy integrovat až pět postižených dětí s asistenty. Bude tam tedy pět cizích dospělých, kteří budou své svěřence buď umravňovat, nebo jim polohlasem pomaleji znovu přeříkávat probíranou látku, aby ji postižené děti stíhaly vnímat. Zkuste si představit, že se v takových podmínkách máte soustředit na výuku... Inkluzivní třída bude připomínat cirkus a nikdo se tam nic pořádně nenaučí.

2. Inkluze není připravena a nejsou na ni peníze

Inkluzivní vzdělávání je typická “huráakce”. Politici pod tlakem sluníčkových aktivistů něco odhlasovali a zákonem se nadekretovalo, odkdy to musí být, ale praktické problémy nikdo nezkoumal. Jsou nejméně dva, a zásadní.

Pokud pedagogicko-psychologická poradna nějakého žáka vyhodnotí jako “integrovatelného”, je podle zákona ve třídě možné snížit počet žáků o dva. Na papíře to jistě funguje, ale co v realitě s těmi dvěma žáky? Ze třídy je přece nikdo nevyhodí, zůstanou tam. Výsledkem je příliš mnoho žáků, kterým už učitel nezvládá správně podat látku. Inkluze tedy opět zbrzdí vzdělání zdravých dětí.

Integrovatelní žáci mají mít podle zákona asistenta, aby nerušili ostatní. Dosavadní zkušenosti ale ukazují, že na asistenty pro postižené děti nejsou peníze. Kde se teď v těžce podfinancovaném školství najednou vezmou? A co když bude dítě rušit i s asistentem? Na rozdíl od zdravého sígra přece mentála za dveře nikdo nevyhodí. Všichni tak nějak cítíme, že mentál za to nemůže. Otázka jen zní, jestli má rozvracet výuku zdravých dětí.

3. Inkluze ublíží postiženým dětem

Zdravé děti jsou snad ještě schopny pochopit a přijmout, že jejich nový spolužák je slepý, hluchý nebo na vozíku. V tomto smyslu je inkluzivní vzdělávání naprosto v pořádku a přispívá k odstraňování zbytečných hranic mezi lidmi. Už od dětství bychom se měli učit, že tělesně postižení jsou jedni z nás a že patří mezi nás.

Mentálnímu retardovi, autistovi nebo jinak “divnému” dítěti se ale v běžné třídě nepovede dobře. Kolektiv ho nepřijme a bude mu opakovaně dávat najevo, že je “jiný”. Děti umějí být zlé a necitlivé – bohužel. Inkluze tak paradoxně přispěje k ještě větší sociální vyloučenosti duševně postižených dětí. Jejich rodiče se je často snaží dostat do “normální” školy, protože si naivně myslí, že je to třeba nějak “vyléčí”. Nevyléčí, přiznejme si to. Ale ještě to bohužel navíc ublíží zdravým dětem.

Teror menšiny

Jak určit hranici, kdy je inkluzivní vzdělávání ještě přínosem a kdy už poškozuje jak zdravé, tak i postižené děti? V tom tápou i odborníci. Nejsem odborník, ale často prý záleží na diagnóze. Děti s Downovým syndromem prostě jen nechápou, kde se ocitly a proč. Někteří autisté jsou klidní, zatímco jiní neustále napadají všechny spolužáky okolo.

Ale je tu ještě základnější otázka: proč by se měla většinová společnost automaticky podřizovat duševně postižené menšině? Jen proto, že si to vymyslelo pár politických korektníků, sluníčkářů a dobroserů? Pokud inkluze kvůli rušivému elementu ve třídách pošlape talenty zdravých a nadaných dětí, je prostě něco špatně.

Dítě, které kvůli duševnímu postižení na běžnou výuku nestačí, má být vzděláváno pomaleji a jednodušeji, prostě úměrně svým mentálním schopnostem. Od toho byly nejdřív zvláštní a později praktické školy. Ministr Dienstbier nám teď nařídil, že jsme si všichni rovni. Jenže lidé se nerodí rovni. Rodí se geniální, chytří, průměrní, hloupí a duševně postižení. Nikde není psáno, že by každé dítě s mentálním handicapem muselo absolvovat běžnou základku. Stejně tak není nikde psáno, že by každý trouba a lempl musel mít vysokoškolský diplom.

Plošná inkluze je zrůdný nesmysl, který způsobí rozvrat českého základního školství. Sníží vzdělanost, znivelizuje a zestejní žáky, ubije nadání, talent a výjimečnost. Mám dvě chytré děti, obě naštěstí už na středním stupni. Kdybych měl dnes vybírat, kam je dát na základku, volil bych takovou, kam se žádní inkluzivní spolužáci nehlásí. Zatím...

(Autor je redaktorem webu www.g.cz)



zpět na článek