Mám pocit, že je nějaký divný čas: jako předěl, přestávka nebo co. Vlastně bych nejradši zalezla a četla si a četla, jen bych občas vystrčila nos do kina, na výstavu nebo ještě tak do divadla, abych to mezidobí nějak přečkala. Ale mezidobí mezi čím a čím? Nevím, a radši si čtu své zaručené hity, jako jsou politické thrillery Fredericka Forsytha a Nelsona DeMille. Jenže to taky není ono, připadají mi všichni ti špioni vymyšlení.
Stejně mi to nedá a občas zapnu rádio nebo televizi, možná v naději, že se stane něco zajímavého. A včera – opravdu! Odletělo letadlo do Libanonu, aby přivezlo nazpět do Česka pětici lidí, kteří byli uneseni (nebo zadrženi?) a teď zase propuštěni (nebo vyměněni?). Úplně jsem na těch pět Čechů ztracených v Libanonu zapomněla – a teď se mi najednou četba přímo zhmotnila. Jak tak osciluji mezi příběhy a realitou, přišlo mi to docela k smíchu. Ze všeho nejvíc to vypadalo jako zpackaná operace tajných služeb. Takhle by to tedy hrdinové mé četby neprovedli, kdepak!
No jo, já vím, není na tom nic moc k smíchu, ti lidé byli někde věznění a bylo to pro ně nebezpečné. Nejspíš jednali v dobré víře. Ale stejně: podle toho, co naznačují různí experti, naletěli na špek, nechali se vylákat. Zdá se ovšem, že celá operace dospěla k víceméně šťastnému konci, a jak ji bude hodnotit příslušná služba, to mě nemusí zajímat.
Horší ovšem je, že na mne z knihovny pomrkává tlustospis jménem Zdivočelý kontinent, který jsem už před časem začala číst, ale pak mi historie poválečné Evropy, po níž bloudí miliony uprchlíků, připadala tak strašná, že jsem začala být depresivní a radši jsem ji odložila. Historie, kterou právě prožíváme, mi připadá podobně strašná. Tenkrát po válce ovšem šlo o uprchlíky, kteří se chtěli někam vrátit – byť mnohdy po návratu zjistili, že už tam nejsou doma a že se vlastně nemají kam vrátit. Ti dnešní ale přicházejí, aby si tu našli nový domov, jenže se zdá, že to jen tak nepůjde. Že celé to trápení a riskování nepovede k tomu, co by si přáli...
A tak se po několika schengenských letech znovu stavějí ploty a zavírají hranice nebo se o tom aspoň mluví (ale hodně!), a kdyby byl člověk skeptik, musel by uvěřit, že se pracně budovaná evropská konstrukce začíná hroutit. Možná to je ten pravý důvod, proč bych nejradši neviděla a neslyšela, co se děje venku, četla si vymyšlené historie a nemyslela na realitu? Pro jistotu jsem Zdivočelý kontinent pověrčivě zastrčila do knihovny tak, abych neviděla na titul a nemusela mít strach, že si začnu číst a zase se zhmotní nějaká hrůza – a tahle už se ve frašku nejspíš nepromění. Argumenty, které slyším z různých diskusí, jsou dost ne úprosné: přes všechny sliby a doporučení se toho moc neděje, beznadějně nejsme na ten lidský příval připravení – my, Evropa. Tak si snad z pověrčivosti a malomyslnosti začnu číst něco idylického, třeba Pana učitele Boženy Němcové. Nebo pohádky.
LN, 5.2.2016