27. leden byl v roce 2005 zvolen Valným shromážděním OSN jako připomínka události, jež nemá v lidských dějinách obdoby.
Tento den byl v roce 1945 osvobozen Rudou armádou koncentrační tábor Osvětim - Březinka, kde vojáci nalezli 7 tisíc žijících lidských bytostí. I přesto, že již během války objevovaly informace o pekle na zemi, teprve nyní bylo možné tuto dle Martina Bubera „otevřenou ránu v řádu lidského bytí“ spatřit na vlastní oči. Nikdo již nikdy přesně nespočítá, kolik lidí zde bylo usmrceno, neboť převážná většina příchozích byla ihned po příjezdu zbavena života v plynových komorách bez jakékoli registrace.
Drtivá část zavražděných byli Židé. Příslušníci národa, kteří jsou z iracionálních důvodů pronásledování více jak 3 tisíce let, národa, který chtěl vyhubit již egyptský faraon. Příslušníci národa, kteří přes malý počet tvořili a doposud tvoří dějiny světa, kteří jsou podepsáni pod množstvím objevů, pomáhající všem lidem bez rozdílu. Bylo a je mezi nimi mnoho nositelů Nobelových cen v všech možných oborech, mnoho skvělých skladatelů a interpretů, významných filosofů a myslitelů.
Židovský filosof Emil Fackenstein jednou prohlásil, že je třeba k 613 přikázání doplnit ještě jedno. A to zní: „Nedovolíš Hitlerovi posmrtně zvítězit tím, že zanikne židovská kultura“.
V Ostravě dne 26. ledna vystoupil mužský vokální soubor Noach, který se věnuje interpretaci písní zejména chasidských Židů. V jeho úvodu řekl jeho vedoucí doc. Tomáš Novotný větu, v níž je zhutněn obsah smyslu Dne holocaustu. Prohlásil, že soubor zpívá hebrejské písně místo těch, kteří je zpívat nemohou, neboť jejich dědové neměli to štěstí, aby unikli ze soukolí nacistické vražedné mašinérie.
Jednou z emocionálně nejsilnějších skladeb zazněla píseň Ani maamin. Tato píseň vznikla ve vagónu jednoho z transportů, směřujících do Osvětimi. Jejím autorem je rabbi Ariel David Fastag, který ji začal zpívat mezi svými spoluvězni. Ti po počátečních rozpacích se postupně přidávali a rabbi prohlásil, že dá část svého podílu na věčnosti tomu, kdo píseň dopraví do Jeruzaléma. Nabídli se dva mladí chlapci, kteří prorazili strop vagónu a vyskočili. Jeden se zabil, ale druhému se podařilo po mnoha útrapách tento nápěv a slova dopravit do věčného města, takže nám zůstal zachován. V této písni se říká „Pevně věřím v příchod Mesiáše. A i když se svým příchodem otálí, budu ho čekat každý den“.
Den holocaustu není jen jakýmsi vzpomínkovým aktem. Je připomínkou systémového selhávání toho, čemu jsme si navykli říkat moderní civilizace. Dokladem jsou prohlášení některých současných vůdců států, že je třeba zničit Israel jako stát a vyhladit Židy. Dokladem je stále sílící evropský antisemitismus, asymetrické posuzování situace na Předním východě a v neposlední řadě i tichá podpora těch, kteří by rádi šli v Hitlerových stopách.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora