aneb Urychlení procesu zblbnutí národa
Novela školského zákona 82/2015, který protlačila současná koalice parlamentem, přináší od 1.9. tohoto roku jednu novinku, která již dnes vzbuzuje mezi učiteli základních škol obavy a nejistotu. Jde o tzv. inkluzi, tedy začlenění mírně mentálně handicapovaných dětí do standardních tříd. Je potřeba zdůraznit, že nejde o začleňování tělesně handicapovaných dětí, které chodí do běžných tříd již dnes a školy s tím nemají žádný problém. Ostatně když se v lednu loňského roku k záměru inkluze negativně vyjádřil prezident Miloš Zeman, protizemanovští a proinkluzní aktivisté zaměnili „lehce mentálně postižené děti“ za „tělesně handicapované děti“ a rozpoutali další Zemanův skandál, čímž připravili mediální půdu pro přijetí výše uvedené novely zákona.
Zásadní změna se týká skutečnosti, že ředitelé budou mít povinnost přijmout děti s mentálním postižením, pokud o to jejich rodiče projeví zájem. Tyto děti naopak budou moci zůstat na speciálních školách, jen když o to jejich rodiče výslovně požádají. I dnes chodí řada mentálně postižených dětí do běžných tříd základních škol. Vždy však záleží na dohodě s ředitelem, který po dohodě se svými kolegy může či nemusí dítě přijmout. Každý z nás zná nějaké učitele a tak se jich můžete na jejich názor na inkluzi zeptat. Myslím, že naprostá většina učitelů se dívá na novinku kriticky. Mají svoji zkušenost, že jedno lehce mentálně postižené dítě dokáže zničit, resp. zpomalit celou třídu. Karavana jde vždy tak rychle, jak jde její nejpomalejší člen.
Inkluze by snad mohla fungovat, kdyby se zvýšil počet a finanční ohodnocení asistentů, výrazně snížil počet žáků ve třídě a učitelé by dostali více času na odpočinek. Ani jednu z těchto podmínek však novela zákona neplní. Naopak, ministr financí Babiš odmítá na asistenty přidat ministryni školství Valachové peníze. Většina učitelů nejsou speciální pedagogové, což je odbornost, která se studuje tři až pět let, a nejsou tedy na inkluzi odborně připraveni. Jak trefně poznamenala jedna učitelka, „inkluze povede k urychlení procesu zblbnutí národa“.
Závěrem si musím položit otázku, proč stát investuje tolik peněz do dětí problematických, když pak v důsledku nemá čas ani peníze věnovat se dětem chytrým. Nikdo nikomu neupírá přeci právo na vzdělání, je ale potřeba mít vyvážený přístup. A týká-li se inkluze takto zásadním způsobem nejen učitelské veřejnosti, ale vzdělanosti celé společnosti, je potřeba nejprve najít u odborné učitelské veřejnosti souhlas.