Před Vánocemi 2015 zahájili kriminalisté úkony trestního řízení a obvinili Adama Benjamina Bartoše pro podněcování a vybízení k rasové nenávisti.
Koncem března roku 1899 byla v blízkosti městečka Polná na Vysočině nalezena zavražděná Anežka Hrůzová. Okolnosti této tragédie jsou mnohem známější než u mnoha dalších desítek podobných případů, kdy nebyl nalezen pachatel. Na drtivou většinu se již zcela zapomnělo, avšak případ nešťastné dívky díky vyvolané protižidovské hysterii a následnému angažmá budoucího presidenta Masaryka, který postavil rozum proti emocím, slouží některým občanům naší republiky dodnes jako raison d ́etre.
Adam Benjamin Bartoš loni v březnu spolu s dalšími vykonal pouť k hrobu a místu vraždy A. Hrůzové, aby na stylizovaném parte zanechal tato slova: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“
Adam Benjamin Bartoš je znám vytvářením různých seznamů lidí, kteří dle jeho úvahy patří k sobě. K jeho dílům patří kupříkladu seznam tzv. „pravoláskařů“ (za který byl m.j. pochválen i expresidentem V. Klausem), po intermezzu seznamu „bradáčovců“ (tedy lidí, nějakým záhadným způsobem spojených se státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou) vytvořil v roce 2014 konečně i seznam českých Židů.
Vytváření temných konspiračních teorií, různých seznamů potenciálních škůdců či lidí, kteří ohrožují buď přímo celý svět, či aspoň daného jedince, je nejvýraznějším symptomem choroby, která je po mnoho let známa jako paranoia. Tito pacienti jsou známi tendencí k trvalé zášti, schopnosti překrucovat i zcela neutrální poznámky, zcela vylučují vlastní omylnost, zatímco práva druhých jsou jim lhostejná. V obecné rovině není jednotlivec s touto poruchou nebezpečný, spíše je svému nejbližšímu okolí obtížný.
Pokud však začne veřejně používat specifickou terminologii, která je velmi dobře známa z nedávné doby, je to na pováženou. Termíny „nutnost řešení židovské otázky“ či „uspokojivé vyřešení“ jsou již jednoznačně za hranou úsměvného mávnutí rukou, neboť nacisté používali podobné ptydepe při masové likvidaci evropské židovské populace.
Případ výroku (resp. nápisu/) Adama Benjamina Bartoše by měl být mediálně velmi sledován. Demokracie zaručuje všem svým občanům právo projevu jejich názoru, tedy i těch, které útočí na její samou podstatu. V klidných dobách společnost unese i podobné extrémy, představované dnes panem Bartošem. Pokud se však výzvy k „uspokojivému řešení židovské otázky“ ozývají v dobách společenských turbulencí a neklidu obyvatel, může to přispět k destabilizaci systému. Vedle trestního zkoumání by měly vystoupit osoby osoby veřejně známé, elity národa či aspoň konsistentní političtí představitelé s jasným odsouzením podobných výroků jako zcela nepřípustných ve veřejné sféře. A to i tehdy, pokud nezávislý soud zjistí, že výroky pana Bartoše nesplňují podmínku trestního stíhání a doporučí spíše jeho lékařské vyšetření.
Nenápadné spouštěcí mechanismy následných tragédií jsou historicky zpravidla úsměvné a přehlížené, následné přívaly pak mohou smést i samotné demokratické zřízení.
Adolf Hitler byl zpočátku směšným kaprálem, čalouníkem a neúspěšným žadatelem o přijetí na výtvarnou školu. Bagatelizace jeho původních užitečných ambicí a následná veřejná činnost, vedená m.j. i paranoidním vnímáním židovských spoluobčanů, poznamenala Evropu do dnešních dní.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora