Když si systém řeže větev sám pod sebou, může nám být celkem jedno, zda je to z důvodu jeho chybného nastavení, pozdější degenerace či proto, že to dostal za úkol od globálních elit. Výsledek je ve všech případech fatální. Nicméně odolnost systému proti těmto vlivům do značné míry závisí na tom, jestli jeho funkce odrážejí přirozený chod věcí místo toho, aby se ho pokoušely nahradit.
Jeho vnější zranitelnost i vlastní sebedestrukce se naopak zvyšuje s počtem umělých zásahů a snahou řídit všechny spontánní společenské procesy. Evropská unie nám to v celé kráse předvádí každý den. Vypadá to, že tento systém nesmí fungovat jednoduše a přirozeně, nýbrž pomocí spousty komplikovaných a často i protichůdných úředních nařízení.
Aby se nic nenechalo náhodě a přirozenému vývoji, přicházejí ke slovu renomovaní odborníci. Mezi sebou se někdy dokážou do krve pohádat. Vynášejí však při tom odborné argumenty.
Takový odborník se nesnaží vidět. Tím se neobtěžuje. Bylo by to pod jeho úroveň. On předpokládá! A pak začne ten tanec:
Nejen, že model skutečnosti je zaměněn za skutečnost samotnou, ale její popis nevychází z reálného pozorování, nýbrž ze samotných předpokladů, na kterých stojí ta či ona teorie, kterou se odborník snaží dokázat. To dospěje až do stadia, kdy je nutno výsledky pozorování popřít, aby mohly být ony předpoklady zachovány!
Řešení navrhovaná z této pozice pak zákonitě obsahují kouzlo nechtěného, které se objeví v okamžiku, kdy to málokdo(z odborníků) čekal. Malér je na cestě a čas, kdy bylo možno mu předejít, vypršel již v době, kdy odborník obhájil svojí diplomovou práci.
Nesporným talentem těchto odborníků je nalézat problémy kdekoli a kdykoli, avšak ty do očí bijící buď zcela pominout, či vyvinout nadlidské úsilí, aby přesvědčili veřejnost o jejich neexistenci. U problémů jimi nalezených se naopak s nesmírnou chutí pouští do vymýšlení spousty roztodivných řešení, a to až do vyčerpání těla, ducha a poskytnutých grantů.
Vzhledem k investovaným prostředkům se automaticky počítá s přínosem a zpochybnit takový budoucí přínos i jeho financování může být bráno u odborné veřejnosti jako známka nekolegiality. U laické veřejnosti dokonce jako známka buranství a ignorance.
Uvažovat nikoli o přínosu, nýbrž o možné škodě by znamenalo kacířství nejhrubšího zrna.
Schopnost nadělat co nejvíc škody dále předpokládá neviditelnost destruktivní síly (která je v řešení obsažena), a to pokud možno po co nejdelší dobu, což bývá zajištěno odborným konsenzem. Pakliže už hrozí nebezpečí pochopení a rozpoznání této škodlivosti, akumulovaná energie již musí dosahovat kritických hodnot a možnost odvrácení pohromy se pak limitně blíží nule.
Za této situace systém nemůže využít svých přirozených samoopravných mechanismů, které jsou od počátku vyhodnoceny jako neslučitelné s jeho vyššími cíli a krok za krokem tak spolehlivě spěje ke kolapsu.
Je otázkou, zda tento proces může být očistný a Fénix vstane ze svého popela v nové, životaschopnější formě k radosti všech zúčastněných, nebo je naopak vrhne do svých plamenů.
Nemusíme však zoufat. Pokud by došlo k nejhoršímu, zbývá jediná pozitivní skutečnost - nenajdeme již nikoho, kdo by vyhotovil odborný posudek...
(autor je publicista, rocker a dobrodruh)