Výsledky prvního kola francouzských regionálních voleb opět nastavily kruté zrcadlo zdejší mediální scéně. Ale není to zrcadlo, kdo může za to, že naši novináři – a na prvním místě ti z veřejnoprávních médií – v něm mají křivou hubu. Pravdomluvné zrcadlo totiž prozrazuje, že zdejší novináři nejsou zpravodajci, nýbrž propagandisté.
Od rána do večera na nás chrlili, že ve Francii zvítězila „krajně pravicová“ Národní fronta Mariny Le Penové a za ní že se umístili republikáni bývalého prezidenta Sarkozyho a socialisté současné hlavy státu Hollanda. Co je na tom nepatřičného? Zatímco u Sarkozyho či Hollandova uskupení se neuvádí žádná adjektiva, žádné „charakterizující“ přídomky, u Le Penové naši propagandisté nikdy neopomenou přidat nálepku, že její Národní fronta je „krajně pravicová“. Což je vlastně jen takové o fous jemnější synonymum pro „extremistická“, ba přímo „fašistická“. Jinými slovy: v každé zpravodajské relaci veřejnoprávní žurnalisté posluchačům a divákům podsouvají tezi, že ve Francii se stalo cosi nepatřičného, neboť označení „krajně pravicový“ má v českém významovém kontextu výrazně negativní nádech.
Jenže! Už jen z hlediska obyčejné logiky je to naprostý nesmysl, neboť základní charakteristikou pravice je, že na rozdíl od vždy kolektivizující levice usiluje především o osobní svobodu jednotlivce. Pokud by někdo byl v tomto slova smyslu „krajně“ pravicový, z prosté logiky by to znamenalo, že je pouze extrémně svobodomyslný. Jenže takhle to naši propagandisté nemyslí. V jejich podání znamená „krajně pravicový“ cosi jako „fašistický“. I to je samozřejmě nesmysl, neboť fašismus staví na rovnostářském kolektivismu, což s pravicovostí opět nemá společného vůbec nic. Ona „krajní pravicovost“ je ostatně nesmysl i věcně, neboť ekonomický program Národní fronty je v mnoha ohledech spíše levicový. Plyne z toho jediné. Označení „krajně pravicový“ je jen pouhá nálepka bez jakéhokoli racionálního základu. Kromě jediného: je to nálepka negativní, znevažující, poškozující!
Pak je ovšem třeba se důrazně zeptat. Proč novináři – a u těch z veřejnoprávních médií je to obzvláště odpudivé, neboť si je všichni vydržujeme povinnými televizními a rozhlasovými poplatky – určitou část politického spektra apriorně a zcela bezdůvodně dehonestují? Proč to dělají? Komu tím posluhují? A kde jsou všechny naše mediální rady? Proč to tolerují, když jde o zcela evidentní porušování platného zákona o rozhlasovém a televizním vysílání? (A jen pro pořádek dodávám a zdůrazňuji, že mluvím o zpravodajství, nikoli o publicistice. V komentářích nechť si každý nálepkuje, jak chce, když mu nevadí, že je u toho směšný.)
Dalším kouskem propagandistického repertoáru zdejších presstitutů je žonglování s adjektivem „tradiční“. Tradiční jsou podle nich pouze Sarkozyho republikáni a Hollandovi socialisté, z čehož logicky plyne, že Národní fronta je strana netradiční. I to je ale naprostý nesmysl. Politicky netradiční jsou možná uskupení typu italského Hnutí pěti hvězd komika Beppe Grilla či českého oligarchického hnutí ANO coby politické odnože Babišova velkopodnikatelského komplexu jménem Agrofert. Ale Front National coby netradiční strana? Je to přesně naopak, neboť Front National je už po desetiletí tradiční součástí francouzského politického spektra. Navíc ji současná předsedkyně i za cenu rozchodu se svým otcem-zakladatelem poněkud umírnila. Suma sumárum: opět nesmysl a obyčejná propaganda!
Ale ani tady ještě propagandistický repertoár našich domácích (i přespolních) presstitutů nekončí. Jejich vůbec nejoblíbenější nálepkou jsou slůvka „proevropský“ a „protievropský“. Eurohujeři si totiž ukradli pojem „Evropa“ a demagogicky jej ztotožnili s „Evropskou unií“. Jenže to je jen další grandiózní podvod, ba přímo zločin. Evropa totiž není totéž co Evropská unie a „protiunijní“ postoje nelze vydávat za „protievropské“. Přesně to ovšem propagandisté dělají. Vzniká tak šílený paradox: „prounijní“ politické síly, které ovšem dle mnohých Evropanů tradiční Evropu dlouhodobě a systematicky likvidují, jsou označovány jako „proevropské“, zatímco všichni kritici této jedné jediné a zaručeně správné podoby evropské spolupráce, jež ovšem klopýtá od jedné krize ke druhé, jsou šmahem onálepkováni coby „protievropští“.
Co k tomu říci závěrem? To, co pácháte, nevážení presstituti, je – s prominutím – napřesdržku! Asi tak. Ale všeho do času!